S pravdou ven

Vzhledem k tomu, že už je to jisté a stoprocentní, můžu to prozradit. Pronajali jsme si s eMem byt na Barrandově. Tak nějak jsme podědili levný nájem po kamarádce, takže po letech opouštíme Jižák a kolejní prostředí a stěhujeme se do bytu. Držte nám palce!

Králík po portugalsku

Období těsně před Vánocemi je v Portugalsku časem tradičních Vánočních večeří. Pořádá je každá instituce, taky kluby, kroužky a spolky, všude tady visí plakáty. Jednu takovou večeři prováděl taky můj kruh ze čtvrťáku a pozvali mě. Jedním slovem – paráda.

Jak se dělá portugalská party? Vezmete 15 Portugalců a jednu Češku, nacpete je do jedné kuchyně a necháte podusit. Prostě – všichni najednou, jeden křičí přes druhého, všichni se snaží škrábat brambory a v přestávkách se dohadují, všechno doprovázejí divokou gestikulací s nožem v ruce. Na plotně se něco pálí, u okna stojí Luís a hlásí, že se asi na plotně něco pálí, ale nejde tam, protože by si musel položit cigaretu. Do toho na mě přes všechny volá Nené, jestli taky máme v Čechách králíka a jestli ho taky jíme. Pak se situace trošku uklidnila, protože to vaření všechny přestalo bavit, zejména holky, kupodivu. Takže jsem zůstala v kuchyni jen já (chtěla jsem okoukat recept) a kluci, vařili jsme a hráli karty. Uvařila jsem rýži, Neného to velmi okouzlilo, takže pak celý večer otravoval všechny větama typu: Chutná ti ta rýže? To vařila Pavlína!! Králík se podařil, zájemcům můžu dodat recept, není pečený, ale dušený s červeným vínem a česnekem a kořením, tak jako na tmavo. K tomu pečené brambory, moje rýže, grilované kuře, dort, zmrzlina a spousta pití. U jídla nastalo další vyptávání, jak u nás probíhají Vánoce, co jíme a pijeme, co dárky a tak. Zděšení jsem vyvolala tím, že dárky u nás nenosí ani Santa Klaus, ani Pai Natal, prostě žádný starý děda, že nám je nosí Ježíšek, což je vlastně čerstvě narozený Ježíš (my Češi a Němci, kteří mají stejnou tradici, používáme pro tenhle účel anglický výraz Baby Jesus). Když jsem tohle dořekla, nastalo zaražené ticho a pak se Ana zeptala – Ale máte Coca-colu, žejo??? Tož tak :-))) Naneštěstí má Nené kamaráda z Bulharska, takže mě bere trošku podobně, pořád se mě ptá, jestli jsme si taky v mateřské školce navzájem říkali soudruhu a jiné perly. Slíbila jsem, že jim přivezu ochutnat naše Vánoční cukroví. Spoléhám na maminku eMovou, že nám nadělí opět kýbl a budu moct kousek odvézt.

Po večeři nastal zlatý hřeb večera – karaoke! Nené dodal mikrofony a spoustu disků s předkousanou hudbou pro karaoke a začala produkce. Modří už vědí, že to bylo něco pro mě. Ale nejen pro mě. Vyblbli jsme se na tom dostatečně všichni, nejlepší je pouštět si po sobě zpátky to, co jste nazpívali, to se člověk fakt zasměje. Celý večer jsem fotila jako o život a hlavně natáčela hudební produkci. Nejlepší je asi píseň No woman, no cry, pustím Vám to, až přijedu.

Tímhle večerem se definitivně zlomila bariéra mezi mnou a zbytkem kruhu, už mě neberou jako bledou exotickou postavu, taky už jsem jim schopná spoustu věcí říct a vysvětlit, třeba jak je to u nás s tím králíkem :-) Zdravím svoji milovanou babičku a dědu!

Pečené brambory

Oloupané brambory nakrájíte na menší kousky.

V hrnku rozetřete prolisovaný česnek a hrubou mořskou sůl, pak přidáte sladkou papriku a olivový olej tak od oka. Vzniklou kašičkou obalíte brambory, naskládáte je do keramického pekáče, podlijete bílým vínem a upečete v troubě. Dobrůtka.

Otázky a odpovědi

Teplota klesla k nule a na řadu přicházejí debaty o počasí. Dneska se mě asi tak 20 spolužáků ptalo, jestli je mi taky zima, že přece musím být zvyklá.
"Máte tam přece větší zimu, ne?"
"To jo, ale jen venku." My v Čechách totiž máme topení.
Právě jsem v kuchyni potkala paní domácí ve flanelovém pyžamu, tlustých ponožkách, s ohřívací lahví v ruce. Já spím v roláku, teplákách a tlustých ponožkách. Jde to, ale upřímně, těším se domů, k radiátoru.

Tak jsme byli včera na Portě..

.. bane, co to plácám, dneska v Portu jsme byli. Já, Martin a Katja. Ráno jsem po cestě na nádraží pěkně mrzla, a to jsem měla rukavice a šálu, čepice by určitě neškodila. Displej ve vlaku ukazoval venkovní teplotu 5 st. C, sluníčko svítilo, moře se vlnilo a my dorazili do Porta ve výletní náladě. Nádraží São Bento je ta nejlepší brána do města, je z půlky ve skále, vystoupíte z vlaku a nad vámi jsou domky na skalním ostrohu, křičí racci a ve vzduchu je oceán. Budova je vysoká, s opravenými azulejos (tradiční modrobílé kachlíky) a voní tam pečené kaštany a káva. Vydali jsme se prozkoumat katedrálu a pak se spustili do Starého města. Tady jsme pochopili, proč se Portu říká Černé město. Tmavé, úzké uličky. Na vyhlídce, odkud všichni turisti horečně fotí třpytivou řeku pod sebou a výhledy na město, leží skupina bezdomovců v hadrech, s vínem. Všude se potuluje spousta psů, semtam opilec (v neděli ráno), odpadky, křik ženských z balkónů, odněkud hraje hudba a na každém domě visí buď prádlo, nebo rovnou portugalská vlajka. Připadali jsme si trochu stísněně, se stříbrnýma foťákama tak nějak nepatřičně, jako kdybychom byli u někoho doma potmě na chodbě a viděli a slyšeli něco, co se nemá. Trošku jsem se bála a hodně se mi to líbilo. Najednou obrat o 180 stupňů a na konci ulice se objeví řeka, zase zasvítí slunce a prostor se otevře, nad námi most a vedle řeka a na řece lodě a lodičky. Lidi na procházce, na projížďce na kolech, ruch a zase ta vůně kávy a já mžourám do sluníčka, pojídám toust a vyprávím, že se mi dneska zdál první sen v portugalštině. No fakt. Pak zase do města, škoda, že je téměř všechno zavřené. Ale i tak, okukujeme stánky s korálky, pak si konečně dáváme kávu a dortík, procházíme Vánoční trh a zkoušíme si čepice a nakonec se úplně zmrzlí vracíme na São Bento, kaštany na zahřátí a pak už na vlak a domů do Coimbry. Teď je večer, jsem uťapaná, u horkého čaje a topítka se zima zdá vzdálená a tak se tu mám a píšu, jaká byla druhá adventní neděle. Už jen dva týdny!

Milý Ježíšku

Protože jsem byla celý rok hodná, nezlobila jsem, nechodím s holýma zádama a jím polívky, přála bych si pod stromeček barevnou čepici a nové voskovky. A kdyby to šlo, tak taky bublifuk, to kdyby mi zas někdy bylo smutno.
Děkuju,
Tvoje Ofélie

Co se stalo nové

Ano, nepíšu, mea culpa, ale však já vám to vynahradím.

Začnu zvesela. Nepsala jsem proto, že jsem všechen volný čas mimo školu trávila sháněním letenky z Čech do Portugal, po Vánocích. Už ju mám. A jakou! Dovoluji si vám oznámit, že letím z Vídně, přes Mallorcu. JINAK TO NEŠLO. Fakt. Zeptejte se eMa. Nebo mě. Velké letecké společnosti jsou odporní vydřiduši. Nízkonákladové společnosti nemají moji kombinaci města a datumu. Takže moje cesta bude ideálně vypadat asi takto: Ve 3 ráno žluťáskem do Vídně, tam check-in a hurá na Mallorcu, přestup a zpátky na pevninu, do Lisabonu. Přes Lisabon (taxík, nebo Luis) na vlak do Coimbry, a tady nejlépe tágem do bytu (šlo by to asi i autobusem, ale budu mít kufra – tedy aspoň doufám). Slabých 18 hodin, když všechno půjde dobře :-) Nezoufám, mohlo to být horší. Vlastně by mi nevadilo zůstat chvilku trčet na Mallorce.

V Portugalsku jsou záplavy, deště vytopily historické město Tomar, bohužel o týden dřív, než jsem ho stihla navštívit. Teď se chystám podívat se na předvánoční Porto, snad to půjde. Portugalci tvrdí, že zatím jen tak poprchává, pršet prý začne až v zimě. No já nevim.

Nějak mě nejde ta Vánoční nálada, jen ve vzácných chvilkách, kdy myslím na Čechy, advent, svíčky, větve a cukroví, ale je to taková ta naivní představa, jako v kresleném filmu a dlouho to nevydrží. Tak si maluju. Většinou po večerech, když už mi nejde učení. Objevila jsem nový rozměr kreslení, beru to spíš jako fyzickou aktivitu, než duševní, ryju do papíru a lámu pastelky a zuřivě čmárám a škrábu a nesmírně mě to baví. Ráno ty papíry zmuchlám a vyházím a večer zase znova. Z voskovek jsou úlomky a dochází papír.

Naučila jsem se mluvit anglicky tak, abych si nepřipadala jako postava z telenovely (myšleno používání více než 3 přídavných jmen a rozkošatění slovníku). Místní červené víno obdivuhodně zlepšuje přechod pasivní slovní zásoby do aktivní. Ještě to samé portugalsky. Už to bude trvat jen chvilku, alespoň jsem optimista. Včera mi spolužák Luís chválil portugalštinu. Ba co víc – nepoužil slovo bem, tedy dobře; ale doslova řekl, že už mluvím fixe, tedy super, skvěle, dooost dobře (je to takový to slovo, co používají osoby mezi 16 a 25 lety pro vyjádření libosti). Nezávisle na tomto faktu jsem dostala vzkaz, že se se mnou dobře povídá. Aspoň tak.

Portugalec gentlemanem? Nikdy! Tuhle jsem stála u Martina před domem a čekala. Je to úzká ulice, v kopci, jednosměrná a velmi rušná, zkratka od řeky. Chodník je jen na jedné straně a já stála na chodníku. A shora se blížil pán. Místo toho aby mě obešel, tak mě velmi ostře požádal, abych uhnula, počkal si, až vlezu do ulice mezi rozjetá auta a pak prošel za mnou. Dlouho jsem se za ním dívala. Dnes v autobuse se paní vedle mě chytila tyče na tom stejném místě, co jsem se držela já. Prostě chytila tyč i s mojí rukou a držela. Za chvilku mě to přestalo bavit, tak jsem svoji ruku vycukala odspodu a říkala si, že bez toho bych se tedy obešla. A dnes ráno v nemocnici ve výtahu si jiná paní stoupla nohama přibližně tam, co už byly moje nohy a protože byla tlustá, tak mě za chvíli přetlačila a uhnula jsem. Přitom ve výtahu byl jen jeden další člověk. Očividně chtěla stát zrovna na tom místě a nikde jinde. To jsou mi překvápka.

A malý bonus. Také jste se vždycky dobře bavili při čtení vzorových vět v jazykových učebnicích? Jestli ano, nabízím pár perel z mojí drahé Portugalštiny:

Ao ver o hipopótamo no centro da cidade, ficou muito surpreendido.

Když uviděl hrocha uprostřed města, byl velice překvapený.

O Paulo, além de ser inteligente, é também simpático.

Kromě toho, že je inteligentní, je Pavel také sympatický.

Ultimamente tenho limpado sempre o chão.

Poslední dobou pořád myji podlahu.

As pessoas alegres dizem que canta.

Veselí lidé říkají, že zpívá.

Não roubarás!

Nepokradeš!

Jinak se vlastně nic nestalo. Baví mě škola, neuvěřitelné, takže tam poctivě docházím a učím se. Ana Beatriz se má k světu. Večer v Coimbře svítí vánoční světýlka.

Knihovna, Kundera a já

Tak takhle nějak si ten podzim tady představuju. Svítí sluníčko, já chodím kilometry přes Coimberské kopce a věci se usadily, začínám mít jasno v tom, jak dál.
Včera jsem si byla zařídit průkazku do Městské knihovny. Protože už to tu trochu znám, vyhradila jsem si na to téměř celé odpoledne. Na první pokus jsem neměla potřebný papír. Takže domů, naštěstí to mám asi tak minutu. Na druhý pokus paní dlouze studovala moji občanku a pak se mě zeptala, z jaké země jsem. Že to nemůže najít. Pak dlouze vypisovala moje údaje do počítače, vyráběla kartičku a za mnou se zatím vytvořila obří fronta, čímž se nenechala znervóznit. S čerstvou průkazkou v ruce jsem se vydala na průzkum knihovny. Dají se tu půjčit knížky, cd, dvd, taky sem můžu chodit na internet, což začíná být aktuální, domácí síť pořád nefunguje. Jediná nevýhoda – není tu ani slovo jiným jazykem než portugalsky. Tohle nás tu nepřestává překvapovat, ani v univerzitní knihovně není dostupná téměř žádná cizojazyčná literatura, jako medik mám výhodu, že se tu aspoň dají sehnat velké anglické medicínské monografie, ale kamarádi z ostatních oborů mají trošku smůlu. Hádejte, co je v sekci Literatura checa? Kompletní Kundera, Havlovy Dopisy Olze, Hrabalova Příliš hlučná samota a pak jedna kniha od člověka jménem Joseph Konan nebo Kanon (nepamatuju si přesně), což se mi zdá, že je asi omyl :-) Tak jsem si půjčila Kunderu v portugalštině. S úmyslem ho číst. Jde to, znám tu knihu česky dobře. Jen je to zvláštní. Moje portugalština teď trošku stagnuje, protože se učím do školy a nemám moc času na gramatiku. Tak aspoň čtu. Nejdřív Harry Potter a teď ten Kundera. To jsou paradoxy, co?
Už jsem tu víc než dva měsíce. Připadá mi to spíš jako půl roku, za tu dobu jsem zvládla tolik věcí. A tolik se toho naučila, hlavně o sobě. Potkala jsem tu pár skvělých lidí. Ve tři hodiny ráno mi napíšou, že kdybych potřebovala trochu ticha, tak že můžu být s nimi (Němka Katja). Na náměstí před kostelem mi řeknou, že za to pozvání na kafe nechtějí nic, vlastně jo, moje přátelství (Portugalka Ana). Moje cesta do Santiaga je dlouhá a krásná.

Je důležité mít přátele, kteří vám umějí nabídnout ticho.

Jak přežít zimu

Původně to měl být příspěvek s fotkou, ale už ji dvě hodiny nahrávám, a moje připojení nevydrží ani těch pár vteřin, než se fotka načte. Takže zatím jen slovně.
Krom toho, že prší, tak je taky pěkná zima.
Zakoupila jsem takové to domácí topítko, co fouká teplý vzduch (nic většího se mi do pokoje nevejde), deku, termosku a už minulý týden fén. Spolu s teplákama s chlupem, flísovou vestou, bundou a tlustýma ponožkama se to dá přežít. Ale stejně, mám doma snad větší zimu než je venku. Připadám si jako v Cimrmanově hře Dobytí severního pólu, totiž ve chvílích, kdy nechám myšlenky jen tak potulovat, tak mi v hlavě běží obrázky jako rozpálená kamna, sauna, nahřáté ručníky, poušť, Arabi... Halucinace!
Fotka bude, jen co se síť uráčí chvíli u mě zůstat.

Update 29/11
Nemam hacky a carky, ani signal, takze fotka stale neni publikovatelna.
Nenavidim chybove hlasky Windows.
Jinak se ovsem vsechno dari, zimni veci se osvedcuji. Prestalo prset a zacalo mrznout, ale to neni zdaleka tak hrozny.
Dnes rano mravenci zautocili na susenku, ale rozehnala jsem je.
Dostala jsem na pediatrii na starost krasny miminko. Je to malinka cernovlasa holcicka, narodila se minuly tyden a jmenuje se Ana Beatriz.
Nasledujici dva patky mame volno, jednou je statni a jednou cirkevni svatek. Hura!
Konec hlaseni. Komentujte. STOP

Co mi spravilo náladu aneb Trocha kultury nikoho nezabije

V poslední době se mi sešlo několik výjimečných zážitků. Jsou sice nepřenosné, ale zkusím vás trošku nalákat a třeba vás něco taky osloví. Mě rozhodně spravily debilní náladu z konce týdne.

Začnu tím, co mám v nejživější paměti – včerejší koncert bigbandu Lisbon Underground Music Ensemble. Šli jsme na ně jen kvůli názvu, tedy původně. Koncert probíhal v rámci velkého Coimberského hudebního festivalu, jako závěrečný, ale v Teatro Académico Gil Vicente bylo diváků tak padesát, asi už jsou Coimbřani otupělí a nechodí. Ale udělali velkou chybu. Hudebníků je 15, klavír (zároveň skladatel všeho předvedeného), basa/baskytara, bicí, 3 trubky, 3 pozouny, saxofony od největšího po nejmenší, klarinet a příčná flétna. Na pódium přišli pánové ve středním věku, tak v klidu se usadili a pak to začalo. Místy to připomíná opravdovou balkánskou dechovku, místy jazz, hodně se improvizovalo (v 15ti lidech!!), bylo to svižné, vtipné, krásné a místy nesmírně kakofonické. Smála jsem se nahlas, což se mi na hudebním koncertě snad ještě nestalo. Doporučuju navštívit jejich stránky, je tam možnost si kousek poslechnout – tady – nebo taky tady . Dejte jim šanci, mě si tedy omotali kolem prstu. Byo krásné sledovat, jak klavírista občas vstane od klavíru, aby ten proud trošku usměrnil, pak si zase sedne a poslouchá, pak zakroutí hlavou, jakože to teda taky ne, vstane a jde to přerušit a ostatní mezitím hrají jako o život a gestikulují na sebe a místy se mu pěkně pošklebují.

Z jiného soudku – film Annie Hall. Tímto se omlouvám Woodymu Allenovi za všechno, co jsem o něm kdy řekla špatného, i kdyby natočil jen tenhle film a nic jiného, má svoje čestné místo u mě v hlavě. On je tedy strašně ošklivej. Ale za celý film nezapochybujete, že ho Annie opravdu miluje (WA a Diane Keaton byli v té době partneři i v soukromí) a film je jedna velká otázka Tak moc se k sobě hodíme, proč nám to nevyšlo? Ale není to depresivní, je tam spousta krásných míst a z filmu nemáte pocit beznaděje. A Diane je tam opravdu krásná. Neumím psát recenze k filmům, prostě si to pusťte a udělejte si názor sami.

Opět hudba – Louise Attaque. Francouzská kapela, dostala jsem cdčko s mp3kama (to vypadá jako nějaké tajné kódy, co?) na vyzkoušení a už jsem ho nevrátila. Nápaditá hudba, krásné texty (doporučuju pro studenty francouzštiny, je jim krásně rozumět), v současné době moje číslo jedna ve Winampu. Mar, pošlu ti je, chceš??

A ještě jednu věc musím zmínit – sušenky Belgas. Zážitek srovnatelný s předchozími. Za poslední dva týdny jsem pokročila a kupuju supermarketové obří rodinné balení. Máslové, křupavé, skvělé. Kdo si myslí, že je to přízemní, ten nikdy nejedl pravé Belgas.

Nemocniční

Padla na mě divná nálada. Projevuje se posloucháním Bryana Adamse (!) a neschopností vyjít s jakoukoli jinou osobou. Jsem podrážděná a nejradši sama zalezlá. Snad to přejde. Ale zkazila jsem si dneska party. Chodím plavat! Konečně. Výhody – spousta místa, samí plavci, tedy hodně ohleduplnosti, báječné sprchy a zázemí, možnost půjčit si desku a piškot, a taky to mám z domova kousek. Nevýhody – hoodně chlorovaná voda (ta část hlavy, co mám pod čepicí, na konci pálí a štípe a člověk si připadá tak nějak vydezinfikovaně), musím chodit hodně pozdě večer, jinak ta spousta místa není. Takže celkově bájo. Sice po pauze nemám žádnou sílu a plavu pomalu, ale není to tak zlé, jak jsem se bála, s vodou se neperu a plavání si užívám. Navíc pak jdu domů vyhřátá, což mi vydrží než se navečeřím a zalezu do peřin.

Tři hlavní předměty, které tu mám, jsou gynekologie, porodnictví a pediatrie. Z toho důvodu trávím celé dny v přítomnosti těhotných žen, na porodním nebo operačním sále, nebo u malých dětí. Baví mě to, po dlouhé době mě zase škola uspokojuje naplno. Mám pocit, že jsem k něčemu užitečná, praktická výuka je opravdu praktická, teď jsem byla dvakrát i dobrovolně v porodnici, abych něco odkoukala. Musím místní porodnici opravdu pochválit za přístup k pacientkám, prostředí je lidské a děti se tu rodí tak nějak s pochopením.
Zato nemocnice. Por amor de Deus! Byla jsem na praktiku na pohotovosti - ortopedii a byl to skutečně ošklivý zážitek. Velká chodba, na které sedí dolámaní pacienti, do toho leží na postelích polonahé babičky a dědečci, co z těch postelí na jiných odděleních popadali. Doktor si vezme pacienta do místnosti a nezavře dveře (když jsem to udělala, okřikl mě), takže kdokoli z chodby slyší a vidí všechno, co se děje. Zlomené zápěstí mu zasádruje vestoje(!!), přitom mu sádrou zadělá kalhoty a pošle ho domů. Není to všude tak strašné, ale třeba na ORL (uchonosokrk) taky ještě doktorka ošetřuje jednoho pacienta a mezi dveřma už zpovídá druhého, do toho chodí opravář a opravuje monitor. To se prostě nedělá. K čemu lékařské tajemství? Je mi trapné ptát se na to spolužáků, jak to vnímají, protože když jsem se jednou pokusila, tak mi bylo naznačeno, že po dvou měsících to jaksi nemám právo komentovat. Vůbec – profesoři a doktoři jsou tu něco jako božstvo, kterému se zdálky klaníme, ale hovořit s ním nesmíme, natož od něho něco žádat. Medici jsou ovečky, zvyklé poslouchat a držet pusu sklapnutou. Kupříkladu profesor chirurgie každý týden mění den a hodinu výuky, podle toho, kdy se mu to v týdnu nejlíp hodí. Že máme jiný program (v mém případě většinou jinou výuku) – nezájem. Profesor na kožním přijde o třičtvrtě hodiny později a neřekne ani bé. V Čechách už bychom tam dávno nebyli. Nejpozději za dvacet minut bychom se šli zeptat, kde je, a za půl hodiny už bychom byli pryč.
Trošku si stěžuju, ale porodnice mi to opravdu všechno vynahrazuje, i výuku, i ten přístup. Co se mi tu taky přihodilo? Postávali jsme se spolužáky na chodbě před porodním sálem a čekali na doktora. Za chvíli dorazil a jako obvykle se mě ptal, odkud jsem. Když jsem řekla, že z České republiky, tak se nesmírně zaradoval – Já tam za dva týdny jedu! Jak se řekne Dobrý den?? Nechal si všechno vysvětlit, za chvíli si dokonce donesl sešítek a jal se zapisovat Diekouyí a jiné nádherky. Do toho přišla taková neobvykle světlovlasá sestřička, a se zájmem to sledovala. Ukázalo se, že je to Ruska, provdaná sem před šesti lety, tak jsme zkoušely, jak si jako Slovanky rozumíme. Šlo to :-) Já napůl česky, napůl portugalsky, ona rusky a portugalsky, ruce nohy a moje obvyklá rozmáchlá gestikulace. Za chvíli se vytvořilo početné obecenstvo a kurs Česky snadno a rychle nakonec trval skoro půl hodiny. A aby toho nebylo málo, nakonec vyšlo najevo, že pan doktor porodník zpívá ve stejném pěveckém sboru jako pan doktor zubař, co mi tuhle spravoval ulomenou stoličku, jedná se tedy o stejný výlet do Prahy a svět je prostě malej. Malej.

Článek Portugalsko gastronomické se odkládá na lepší náladu, ale už je rozepsaný. Zdravím z hluboké noci.

Comics - Jak to vidí eM

© eM

Mravencííí

Krátké zprávy

Špatné
Buď mrholí nebo prší. Doma se netopí (naivní jižní národy), takže po příchodu domů mě čeká téměř stejná teplota a vlhkost vzduchu jako venku, akorát že se střechou. Mám mokrý oboje boty a všechny kalhoty a moc to teda neschne. Prádlo nelze usušit ani doma ani venku. Nosím tlusté ponožky, teplé bačkory a tepláky a několik triček, svetr a navrch flísku. Jdu si odpoledne koupit fén a termosku. Taky nám do baráku nalezli mravenci. Mají takový cestičky, jednu přímo mým pokojem. Vylezou po čele postele, jdou mi nad hlavou, pak na zem, po noze od stolu na stůl a za lampičkou zase dolů. Nesmím tu nechat ani obal od sušenky. Vymýšlíme s paní domácí hubící plán. Mám bříška na prstech nateklý od mravenčí kyseliny, jak je zamačkávám. Všude mravenčí mrtvolky. Apokalypsa. Jo a včera v noci tady před domem přejelo auto nějakou holku, slyšela jsem v polospánku, jak křičí, myslela jsem si, že se mi to zdá a ráno mi Leonor řekla, co se stalo.

Dobré
Naučila jsem se slova sirup a kašel, koupila si sirup na kašel a uzdravila se :-)
Odvážila jsem se zeptat v pekárně na chleba a koupila hodně podobný českému :-)
Jak jsem se trošku rozmluvila, začali se se mnou bavit spolužáci :-)
Nová konvička na kávu vaří skvělou kávu, dobře jsem vybrala. Navíc jsem si vymohla od paní domácí trošku víc místa v kuchyni, takže si ji tam můžu nechávat a taky kafe a cukr a hrníček a nemusím to mít ve svém mini pokoji (experimentem bylo prokázáno, že za dvě hodiny, co trvají praktika z chirurgie a než se koupí dóza, naleze do kilového pytlíku s cukrem s ustřiženým růžkem asi tak 10 000, slovy deset tisíc, těch mrňavejch potvor, a jejich oddělení od cukru, který má jemnou práškovou strukturu, trvá vzteklé Pav cca 2 další hodiny).
Včera jsem si uvařila večer česnečku, za asistence celé rodiny. Byla to legrace, paní domácí se mě pořád ptala, jestli to fakt chci jíst, a jestli třeba nechci polívku od ní, že bych jako tuhle mohla pak vyhodit :-) Všichni to ochutnali, hrozně se šklebili a říkali, že to tak bývá, že co je dobré pro zdraví, tak má odpornou chuť :-))))
Přišel mi pohled z Čech (díky díky!!!) načasovaný tak, aby mě potěšil, až mi odjede eM.
V kufru od eMa dorazilo mnoho zázračných věcí, třeba můj polštářek, knížky!, chleba a hermelín, filmy Woodyho Allena, Reflexy a Týdny za dobu, co nejsem v Čechách, pastelky na podtrhávání.
Dorostly mi vlasy a kdybych neměla krk jak žirafa, tak už je mám pod ramena.

Neutrál
Ve škole se střídavě daří a nedaří, začala jsem se učit. Za studijní materiály jsem tu utratila čtrnáctidenní kapesné. Ale je to nutnost.
Nad levým obočím mám škrábanec a nevím, kde jsem k tomu přišla.
Přestala jsem sledovat české zprávy, protože se ztrácím v tom, kdo se zrovna snaží o vládu, kdo je proti komu, kdo je Péťa, případně Míra, Jirka, Hynek, Vilém, Jarmila... Prostě odsud to vypadá jako žabomyší války, prohlášení střídá prohlášení. Napište mi, až se stane něco důležitého.

Zdravím z druhého konce Evropy, nepropadejte podzimním splínům! Kdo máte recept na hubení mravenců, sem s ním.

Podzimní

Do Coimbry přišel podzim. Přestali jsme se Portugalcům smát, že nosí zimní boty s kožichem, a začali jim závidět. Babímu létu se tu říká Léto sv. Martina. Pojídají se pečené kaštany na kila a pije víno a odpoledne se dá ještě chodit v tričku.

Do Coimbry přijel taky na týden eM. Přivezl ono skvělé babí léto, kufr plný věcí a mě trošku větší klid na duši. Odjel dneska v noci (kufr plný portského a jiných dobrůtek) a ráno se zkazilo počasí, začalo pršet a fouká studený vítr a tma je už v půl šesté. Jsem nastydlá, tak sedím doma a popíjím čaj a poslouchám Plíhala. Taky mám na chvilku co číst, ale šetřím si to :-)

Za ten týden jsme stihli spoustu věcí, hlavně ovšem víkendový gastronomický výlet do Bragy za Pierem. V životě jsem nestrávila takový čas o víkendu jídlem. Považte – ráno důkladná hodinová snídaně – housky, marmeláda, sýry, čaj, vše v množství větším než malém. Následovala sprcha a kolem poledne jsme se konečně vykopali na výlet. Autem, samozřejmě, po Portugalsku. Po příjezdu na cílové místo Pier zavelel procházku, ale odhodlání mu vydrželo tak 10 minut, poté ho přepadl nezvladatelný hlad a vzal nás všechny na oběd. Předkrm, polévka, hlavní jídlo, víno, dezert, káva, a dvouhodinové posezení. Pier povídá a povídá a venku mezitím plyne odpoledne.. Kolem čtvrté konečně vyrážíme na nějakou památku, tady ovšem v pět zavírají a stejně už je skoro tma. Tedy nejvyšší čas obrátit se k domovu, a doma, co jiného než večeře. Po večeři pečené kaštany. A k nočnímu povídání aspoň čaj a čokoládička. Neuvěřitelné. Ten člověk si umí jídlo užít a přesvědčit k tomu i druhé. Víc než dva dny bych nepřežila, ale takhle jsem si to užila :-) Velmi jsme ho pobavili, když jsme mu vyprávěli, jak jezdíme na výlety vlakem, se svačinou v baťohu.

Velký objev – mluvím. Jsem schopná si povídat se spolužáky portugalsky (oni sice jen tak tlachají a já se musím pekelně soustředit, ale i tak), koupit lístky na vlak, objednat po telefonu taxík, domluvit se s číšníkem, objednat si i jídlo, jehož název neznám, a domluvit se se zubařem. To je ovšem dovednost, kterou jsem si mohla odpustit. Na večeři jsem kousla do olivy (Tučňákův komentář – špatně vybraná země, to by se ti ve Švédsku nestalo :-)) a zlomila si zub. Ulomený zub odhalil ostrou hranu zubu vedlejšího, takže jsem se vydala za zubařem. Pěkně jsem se vybála v čekárně, jako u zubaře vždycky. Sestřička mě vedla jako na popravu dlouhou chodbou a přitom se mě podezřívavě ptala, jestli mluvím portugalsky, já řekla, že pouco, tedy trochu. Pak jsem celá zpocená přednesla větu Včera jsem kousla do něčeho tvrdého a zlomila si zub. Pan zubař se rozesmál, že to teda vůbec není pouco, že mluvím pěkně, zeptal se jestli kde je ten zub, já řekla dole vlevo a byli jsme kamarádi. Hrany provizorně zacementoval a přitom mi vyprávěl, že za měsíc jede do Prahy zpívat na soutěž pěveckých sborů a ptal se, jak je to teda s tou zimou a sněhem. Tož tak.

Chystám sérii článků gastronomických a také konečně zeměpisně historických. A jedno překvapení.

Můžu vřele doporučit jednu z cestopisných knih od muzikanta Jana Buriana Výlet do Portugalska. Některé jeho postřehy se téměř doslovně shodují s mými zápisky v deníku nebo tady na blogu. S tím rozdílem, že já piju bica a on galão

Portugalské zajímavosti

Tenhle článek jsem připravovala dlouho. Nejprve jsem totiž chtěla napsat něco o Portugalsku obecně, a až pak se pouštět do zajímavostí. Ale nedá se nic dělat, už to nemůžu vydržet a musím to všechno prozradit. Myslím, že vám to zemi přiblíží lépe, než suchá zeměpisná fakta, navíc tohle jsou věci, na které tady člověk naráží denně.

Polibky

Polibek je pozdrav mezi dvěma lidmi, funguje i jako seznámení. Líbají se tu všichni, mladí, staří, velcí i malí. Polibky jsou dva, na každou tvář jeden, pokud to je polibek pro štěstí, jsou tři. Ruce si tu podávají jen dva chlapi mezi sebou. Než jsem na to přišla, prošla jsem mnoha trapnými situacemi, protože se mi vždycky někdo představoval, já mu cpala ruku a on se mě snažil políbit. Případně ona. I kdybych byla černovlasá a mluvila bez přízvuku, na tomhle se pozná, že jsem cizinka, protože mi to ještě nejde nijak přirozeně, semtam někomu stejně podám ruku a vypadá to fakt divně. Krom toho, sápe-li se na vás osoba důležitá, třeba fakultní koordinátorka, je to ještě ke všemu hrubé a neslušné. Ale začínám si zvykat. Dokonce jsme se na to ptali Portugalců, jak to teda máme dělat, kdy a koho líbat a jestli se skutečně má tomu člověku dát pusa nebo jen tak mlasknout a dotknout se tváří. Dneska, jak tu znám už spoustu lidí, tak stačí jít chvilku po univerzitě a políbí vás tolik lidí, jako v Čechách za dva roky.

Káva

Se stejnou intenzitou, s jakou mi tu na jaře káva nechutnala, mi teď chutná. Během prvních svou týdnů jsem naprosto přivykla, naučila se pít jejich silnou černou kávu a od té doby na ni nedám dopustit, a denně aspoň jednu. S tím souvisí i můj včerejší úlovek, viz fotka. To, co piju já, se jmenuje un café nebo uma bica, a je to malinkaté silné černé preso, které se pije velmi sladké. Při prvních pokusech máte pocit, že to není káva, ale tekutý asfalt, případně ropa a že vám to rozežere žaludek. Po třech týdnech tady máte pocit, že jestli si honem jednu nedáte, tak si úplně zkazíte den.

Kohoutky

Tohle je věc, kterou nechápu. A nepochopím. Nad umyvadlem jsou tu dva kohoutky. Z jednoho teče teplá a z druhého studená voda. Až potud stejné jako u nás. A teď to přijde. Ony totiž ty dva kohoutky jsou úplně oddělené, proudy vody se vůbec nepotkávají, takže si jednu ruku myjete v horké vodě a druhou v ledové. Fakt. Moderní umyvadla už mají samozřejmě baterii, ale třeba u mě doma je to ještě postaru. Takže třeba nádobí myju pod horkým kohoutkem, dokud v tom udržím ruku a pak pod studeným. To samé v koupelně. Pustím teplou a doufám, že si stihnu umýt ruce dřív, než poteče vařící voda.

Časový posun

Psala jsem o tom, že noc tu má jiná pravidla. Chcete-li jít na večeři do restaurace, chodí se kolem deváté. Pokud tu pořádáme nějakou akci s kamarády, začínáme kolem deváté. To vysvětluje, proč se tu na jaře na nás s eMem dívali divně, když jsme šli na večeři v sedm. Jdete-li do města do klubu nebo do baru, bývá sraz kolem půlnoci, ve dvě otvírají diskotéky, noc vrcholí tak ve 4 a domů se tu chodí kolem šesté hodiny ranní. Není divu, že třeba moje paní domácí, která si občas taky vyrazí ven s kamarády, spí o víkendu do jedné, pak uvaří oběd, chvíli něco dělá doma a pak jde zase spát. Martin mi vyprávěl příhodu, kdy chtěl v neděli na koleji vstát asi v jednu odpoledne a spolubydlící se ho s údivem ptal – A tebe nebaví spát? A odpočívat? Když je volný den, nebo svátek, nebo neděle, není tu ani noha, protože všichni spí. Rolety zatažené, ticho tichoučko a čas jakoby se zastavil.

Povlečení

Vrstvy prádla na posteli jsou tyto:

1. obal na matraci, podobný našemu froté prostěradlu

2. spodní prostěradlo

3. vrchní prostěradlo

4. peřina (většinou nepovlečená, může být i povlečená, což by odpovídalo vrstvě 4a)

5. přehoz (přidává se přes den)

Vy, jako osoba spící, ležíte mezi vrstvami 2 a 3. Měla jsem si sem vzít spacák.

MHD

Vivat pražská městská hromadná doprava. Ani nevíte, co v Čechách máme za poklad. Tady mají městské auto a trolejbusy velmi významné specifické vlastnosti.

Na zastávce není napsáno, jak se zastávka jmenuje. Všechny zastávky jsou na znamení. Pokud jste v daném místě ještě nebyli, těžko budete vědět, kdy dát znamení a pokud v autobuse nejede nikdo, kdo vám poradí, nastává problém. Když si necinknete, autobus nezastaví. To samé opačně. Pokud stojíte na zastávce a nezamáváte, projede vám kolem nosu. Autobusy jezdí jako okružní. Takže sice mají dvě konečné, ale mezi nimi jednou jednou tak a zpátky jinudy. Některé ovšem mají variantu T, která jede jednu z tras v opačném směru. Ale ne každý autobus má téčko. Na zastávce je sice jízdní řád, ale není na něm čas, kdy autobus přijede na danou zastávku, ale čas, kdy vyjel z konečné. Navíc je to jedno, stejně si jezdí, jak chtějí.

Co z toho vyplývá – chodím všude pěšky. Když prší a mám to daleko, prostě se postavím na zastávku a čekám, dokud něco nepřijede. Tady je přece na všechno dost času. Teď to hlavní – nevadí mi to, právě naopak. Jedna z věcí, kterou jsem tu rychle pochopila, bylo, že je zbytečné si stěžovat, nebo proti něčemu bojovat, prostě se přizpůsobím a najednou je všechno jinak. Když člověk opustí středoevropskou uspěchanost a honění času, tak najednou mu pomalý jižní rytmus přiroste k srdci.

Ne a ne

Tohle je opravdu jen pro zajímavost a kdo na základě této poznámky odsoudí Portugalce, toho o Vánocích osobně ubiju lahví od portského. Portugalsko mělo ještě v 70.tých letech 70ti procentní negramotnost! Neuvěřitelné. V době, kdy všude v Evropě i po světě vrcholil poválečný kulturní rozmach, tvořilo se divadlo a literatura a hudba, tak tahle malinká zemička byla plná zemědělců, kteří sice absolvovali povinnou školní docházku, ale na pěstování vína číst nepotřebovali a za chvíli to zapomněli. Ještě v roce 1993 to bylo 13% a dodnes máme třeba v dokumentech v nemocnici u vzdělání i kolonku analfabet. Druhé ne se týká automobilů. Portugalci mají nejvyšší nehodovost na silnicích v Evropě a také nejvyšší úmrtnost při automobilových nehodách. Vůbec se nedivím. Jezdí se tu stylem – chceš-li někam dojet, musíš se prosadit a někdy, když vidím situaci na křižovatce, tak si říkám, že v autě bych být nechtěla. Ale k temperamentnímu jihu patří i takové vlastnosti, a oni se tím troubením a nadáváním určitě dobře odreagují.

Ve chvíli, kdy tuhle zemi přijmete takovou, jaká je a přizpůsobíte svoje životní tempo jejímu rytmu, si ji zamilujete. Já už se zamilovat stihla a doufám, že vám ji moje zápisky příblíží natolik, abyste se sem třeba jednou vypravili. Stojí to za to!

Co mi zní v uších

Dny jsou jak lžička v ruce
Vrchovatá
Kámen jenž odskakuje
Jak od dláta
Vlas tenký
Dům křehký - z náhody stavěný
Dny si sebe nepamatují

Dny nikdy netrápí
Kdy jíst - kdy spát
Jsou prach jenž poletuje
Jak káňata
Led zrádný
Rám přísný - z důvěry stavěný
Dny se samy sobě nediví
Nediví!

Je to píseň Ažpak, od kapely Už jsme doma. Pusťte si taky něco pěkného.

Když tradice, tak tradice

Málem bych zapomněla! Byla jsem na rasgançőes! A nejen jako divák, ale jako aktivní účastník. Tohle je opravdu úchylná zábava, ale tady se prostě řekne, je to tradice, a když tradice, tak se musí dodržovat. V čem to spočívá?

Rasgançőes (česky něco jako trhání) by mělo správně probíhat v okamžiku, kdy studenti dokončí školu a vycházejí z poslední zkoušky. Vzhledem k nevyzpytatelnosti zkoušek se ovšem posouvá na nejbližší termín po bezpečném dokončení školy. Sezvou se rodiče, kamarádi a spolužáci, kteří z novopečeného pana doktora, inženýra nebo magistra doslova otrhají školní uniformu. Normálně se to přímo na nich rozcupuje na kousky za velkého veselí. Taky jsem trhala, byla jsem o to požádána, je to velká čest, když vás někdo pozve, abyste si taky kousek urvali. Holky se otrhávají do spodního prádla, roztrhají se jim punčochy, a ty cáry se pak trošku navěsí zpátky, ale opravdu jen minimálně. Kluci mají smůlu, ti se otrhávají zcela, donaha. Pak vám ten nejlepší, vyvolený kamarád, ukradne plášť - capu a utíká a vaším úkolem je ho dohonit a capu získat zpátky a tou se potom zahalit. To je tradice, což? To vše za asistence rodičů, kteří mají jedinečnou možnost vidět svého potomka namol ožralého (jinak by to asi nešlo), kterak nahý běhá na náměstí před fakultou a nahání kamaráda s pláštěm. V našem případě to vypadalo přesně takhle, protože oslavenec – Vasco – je velký sportovec a kamarádi se báli, že by je hned chytil, tak ho pro jistotu řádně opili. Ana, druhá oslavenkyně, na tom byla o něco lépe, ta má šanci, že si to bude i pamatovat :-) Rasgançőes byla rozhodně zatím nejlepší akce, co jsem tu viděla. Spousta jídla, sangría, kamarádi. Několik detailů:

• Uniforma se předtím musí malinko nastříhat, protože je z kvalitního materiálu a zkuste si jen tak na někom rozervat značkové sako – maximálně mu urvete rukávy a víc nic.

• Holky trhají holky, kluci kluky.

• Trhat se smí pomocí nehtů nebo zubů a je to fakt boj, protože dotyčný se značně brání.

• Spodní prádlo dívek by mělo být tradičně v barvě fakulty. Kupují ho rodiče!

• Musíte v tom roztrhaném oblečení zůstat celou noc, smíte se maximálně zakrýt capou.

Musím přiznat, že nás cizince tahle tradice výjimečně zaujala. Doufám, že už si děláte alespoň rámcovou představu o tom, co v Coimbře znamenají pojmy jako akademická půda, nebo studentský život. A to jsme teprve na začátku

Na jihu

Jak mi tak docházejí zprávy z Čech, že skončilo babí léto a nastoupil podzim, v Liberci už vytahují běžky a v Jeseníkách nasněžilo, nemůžu si pomoct a musím vám napsat o dnešním výletu na hrad Montemor. Šla jsem celou dobu v kraťasech a tričku, slunce pálilo, žraly nás mouchy (které zase žrali všudypřítomní pavouci) a na hradě jsme si udělali piknik a vzpomněli jsme si na vás :-) Dnes je prvního listopadu.

Latada!

Latada nebo také Festa das Latas. Druhý největší Coimberský studentský svátek (ten první je v květnu, jmenuje se Queijma das Fitas a neumím si ho představit, protože i tohle byla obří akce). Stojí to tedy za minimálně vidění, i když být přímo účastník je asi ještě o úroveň výš. V příštím životě chci být studentka v Coimbře.

Jeden z mých kamarádů Portugalců, Vasco, je nejšťastnější, když může cizinci popisovat, co všechno je tradice a jak vznikla. Tak jsem se poptala na Latadu a tímto vám to předávám, spolu s vlastním pozorováním. Fotky budou.

Nejprve obecně – Coimberská univerzita je stará a tradiční. Připomíná anglické univerzity, s tím rozdílem, že tu není izolovaný kampus, ale město-univerzita (na každou Coimberskou rodinu připadá jeden student, místy i jeden a půl studenta). Prváci se celý rok baví tím, že se učí místní tradice a zvyky, aby jim při výše zmíněném svátku v květnu bylo slavnostně uděleno právo nosit uniformu a nově nabyté vědomosti začít používat v praxi. Věřte mi, že je toho tolik, že jim na to ten rok sotva stačí. Ne všechno je povinné, ne všechno se používá, ale i ten všeobecný základ daleko překračuje hranice mého chápání. Vzhled uniformy, její nošení, různé varianty nošení pláště podle příležitosti, pokřiky a hymny univerzitní, fakultní, práva studenta a povinnosti vůči „mazákům“, svátky a tradiční festivaly – co tu zažiju, o tom vám napíšu.

Teď tedy Latada. Latas jsou plechovky. Svátek vznikl původně jako škodolibá zábava studentů ostatních fakult na úkor mediků. Ti měli totiž v říjnu ještě zkoušky, zatímco ostatní už měli volno a nenapadlo je nic lepšího, než že si na nohy přivázali plechovky a šli rachotit na fakultu medicíny, aby se medikům lépe soustředilo. Tolik historie. Název Festa das Latas zůstal, ale dnešní podoba je úplně jiná.

Festival začíná tradičně Serenate – koncertem tradiční hudby, fado, na náměstí před právnickou fakultou. Dříve byla Serenate ve staré katedrále, Sé Velha, ale z kapacitních důvodů se přesunula na náměstí. Byl to krásný zážitek. Přesně o půlnoci (jsme na jihu, noc tu má jiná pravidla) zazněl zvon z věže a první tóny kytar a pak krásné fado, náměstí ani nedutalo, a zpěvák zpíval tak teskně, až se mi tajil dech. Dle tradice se mezi jednotlivými skladbami, ani na konci, netleská, protože Serenate znamená, že studenti zpívají Coimbře, městu a tedy Coimbra sama tleská. Takže žádný ryk, jen noc a fado a každý svoje saudades.

Po Serenatě noc nekončí, protože právě začala Latada! Na dvorech jednotlivých fakult se konají convivios, česky nejspíš party (:-)))), tam jsem šla spíš z povinnosti, zaprvé je to většinou diskoška (to se potvrdilo), hlasitá tak, že vám pulzuje břicho do rytmu a máte pocit, že srdce to nějak nestíhá, mluvit se nedá, takže se tančí a pije pivo a to mě moc neba. Ale zažít je třeba všechno, co Latada nabízí.

Celý další týden Latada pokračuje koncerty na stadionu u řeky. Začínají kolem půlnoci, ale chodí se tak na jednu, aby tam člověk nebyl brzo.. Spousta interpretů, bohužel pro mě většinou opět taneční hudba (nezapomeňte, že tady jsou vysokoškoláci o rok mladší než v Čechách, a Latada je festival hlavně pro první ročníky, takže je tenhle styl namístě).

To hlavní, to je ovšem poslední den a s ním i průvod. Znovu se dostáváme k výkladu tradic. Současná Latada slouží k tomu, aby studenti vyšších ročníků představili městu prváky. Ale protože to jsou teprve prváci, zelenáči nejzelenější, mají status zvířete a tak se s nimi i jedná. Vysvětlím. Mazáci našijí svým prvákům kostýmy, tradičně zvířecí, ale hlavně co nejpotupnější (součástí všech pánských kostýmů bývají barevné silonky, představte si ty řady chlupatých nohou v bílých a žlutých silonkách), naučí je hesla a pokřiky, přivážou jim na nohy plechovky a za obrovského zmatku, řevu a veselí je vedou městem dolů k řece, kde je křtí – většinou poléváním, studenti sportovních fakult mají smůlu a jdou do vody celí. Malá odbočka – studenti pátých ročníků mají v tento den zvláštní povinnost: dopoledne musí na trh k zelináři, kde ukradnou cosi, co my češi nazýváme bílá ředkev, něco mezi ředkví a kedlubnou, těžko říct. Toto krmení si pak založí do tradiční studentské aktovky, kterou si ozdobí stuhami v barvě fakulty (ode dneška mají právo je nosit, v květnu je budou pálit – už se v tom ztrácíte????) a nabízejí ho prvákům, kteří ho jako zvířátka okusují. Kdo nemá na konci dne ředkev okousanou, tak zneuctil tradici. Košťál se totiž spolu s prváky hází do Mondega.

Ne abyste si říkali, že je to šikana. Portugalci mají jinou genetickou výbavu, všechno trápení přijímají s radostí, už se těší, jak si v dalších letech taky smlsnou a vše se odehrává ve veselém duchu.

Průvod zastaví téměř celé město. Jezdí jen sanitky, které plynule odvážejí zoufalce v alkoholovém komatu do nemocnic. Ti, kteří přežijí, se večer vypraví na závěrečný koncert Latady, pijí a zpívají až do rána. V ranních hodinách nastoupí úklidové čety a ráno je město čisté, Festa skončena a přichází Svátek všech Svatých.

Co mi tady chybí

Chybí mi spousta věcí. Nepíšu o lidech, protože tam je to jasné, chybí mi rodina, eM, kamarádi... Následující článek je o věcech hmotnějších a přízemnějších než jsou stesky po domově (portugalsky zvukomalebné saudades).

Chybí mi:

• chleba a topinky! Jsem tu měsíc a ještě jsem nekoupila chleba, který by se alespoň vzdáleně podobal českému. Místní pečivo je tak nedobré. Samé bílé housky, všechno má pro mě podivně nasládlou chuť, nemůžu si na to zvyknout. S tím souvisí i totální abstinenční příznaky způsobené vysazením topinek. Projevuje se to nervozitou, slintáním a celkovým rozkladem osobnosti. Obrat k lepšímu nastal včera – 500 m od domova jsem objevila bar, kde je mají!! Dostanete rovnou 3 krajíce, opečené a slepené spoustou másla. Dneska tam jdu zas, musím se dostat zpátky do dobré pohody.

• hermelín! Bohužel jsem blíž k Francii než k Čechám, takže tu mají pouze camemberty, patřičně zašlé a zasmrádlé. Ne, že by mi to nechutnalo, ale hermelín to není.

• čeština a české knihy! Z váhových důvodů jsem si vezla jen jednu knihu a přečetla ji první týden. Navíc nevím, jestli ji ještě někdy vezmu do ruky, protože je to kniha velmi temná a depresivní a i v dobré náladě bych s ní měla dost práce. Půjčila jsem si tu od kamarádky Kunderovy Směšné lásky a kochala se nádhernou češtinou; taky jsem tu knihu dlouho nečetla, takže příběhy pro mě byly jako nové. Po všem tom zápolení s portugalštinou krásně plynoucí spisovný jazyk, žádné zkomoleniny. Proto prosím všechny – pokud můžete, pište mi, jsem vděčná za každé české slovo, které sem dorazí poštou, emailem, smskou. Semtam něco objevím na internetu, ale tam čtu spíš zprávy, abych byla v obraze a to si člověk moc hezkou češtinu neužije.

• plavání, kolo, běh! Na plavání je potřeba papír o zdravotní způsobilosti, jeho vyřizováním člověk stráví celý den. Mám na to vyhrazené toto úterý, tak snad. Minulý týden jsem byla bohužel zdravotně nezpůsobilá. Jinak bazén mám kousek od domu a večer tam není ani noha, když jdu kolem, tak tam vždycky nakukuju a mají tam někdy lidi dráhy sami pro sebe, takže ideál. Už se nemůžu dočkat, nebyla jsem v bazénu možná dva měsíce. Kolo – bohužel nepřipadá v úvahu, jak časově, tak terénem, navíc bych ho neměla kam dát. Posilovna, aerobik, spinning – to jsou tu velmi snobské sporty za veeelmi vysoké ceny. Ale prý snad je něco v nemocnici, kam můžou studenti levněji, ještě to zjistím. Běh – to je trošku problém. V Choupalu se běhat dá. Ovšem do šoupala to mám dobrých dvacet minut běhu centrem města – mezi lidma a po dlažbě a s kopce, pak ten samý kopec nahoru domů, opět mezi lidma a po dlažbě. Navíc když je trošku mokro, tak se ty kostky strašně smekají (kamarád Martin si tady hned druhý týden natrhl obočí při kontaktu s dlažební kostkou). Musím to nějak vymyslet.

• další a další věci – nedělní řízek od babičky, smsky od Mar (souvisí s odstavcem čeština), babské dýchánky v kombinaci Martii + Baileys + hudbička + pohoda, běhání s Melounkem, povzbudivé potréninkové sms od Kekeho, návštěvy Městské knihovny, icqování s Tučňákem, čaje s Rohlíkem, atd. atd. atd ale to už se dostávám ke steskům po lidech a o těch jsem psát nechtěla.

Pište! Roamingové sms vás nestojí o nic víc než obyčejné, email vůbec nic a kdyby mi snad někdo chtěl napsat dopis, moje adresa je:

Rua Teixeira de Carvalho N^o 41 R/C D^to

Coimbra

3000 – 396

Portugal

Nezapomeňte opsat všechny ty kódy za číslem domu, totiž tady nemají jména na schránce a R/C D^to znamená přízemí vpravo, takže tím je jasné, do které schránky to patří. Díky a já jdu na ty topinky.

Kdo mi zatajil můj šlechtický původ?

Věděli jste, že jsem z rodu Tudorovců??? Tohle je oficiální lístek od cizinecké policie, půjdu se tam přeptat, co mi to přidělili za prostřední jméno. Jinak Portugalci mají většinou oficiálně jmen pět, v nouzi nejvyšší používají první a poslední jméno (třeba na bankovní kartě).
Prší a prší, spíš víc než míň, ale nikdo se tím nenechává rozmrzet, dnes začíná Festa das Latas, svátek. Studenti mají spoustu volna, dneškem začínají oslavy. Napíšu podrobnosti a historii, jen co to někde najdu pěkně pohromadě.
Taky jdu na koncert, což znamená, že už je mi lépe. Nemoci postupně odeznívají, mám už jen rýmu a z diety rýže, banán, rýže, pomalu přecházím na běžnou stravu. Tedy ryba s rýží :-)
A novinka největší - dnes jsem zvládla praktika úplně sama! Profesor mě pomstychtivě poslal samotnou do poradny, tak jsem zaklepala, vešla a zahuhlala obligátní - jsem studentka a mám tady být, posílá mě doktor Tenaten. Nojo, uvnitř seděly 3 doktorky, jedna starší a dvě mladší, u dveří mi slíbily, že budou mluvit pomalu, hned to zase zapomněly a vykládaly mi jedna přes druhou, do toho chodily pacientky do poradny (těhotenská poradna), tak jsem měřila břicha a místy nerozuměla ani hadr, ale nějak to nevadilo. Na konci prý, jestli se chci na něco zeptat, tak jsem se dokonce zeptala a pak šla domů s pocitem totálního vítězství.

Musím si vyzkoušet prostě všechno

Nevím, co jsem snědla, vypila nebo kýhovýra. Každopádně - ve čtvrtek mi začalo být divně, v pátek už jsem málem nedojela z města, sobotu proležela v horečkách a proběhala na záchod a dneska se dávám pomalinku dohromady. Jsem slabá jak moucha a moje zažívání snese jen rýži, semtam banán a hořký čaj. A to mám jít zítra do školy.

Jinak musím se podělit o skvělou zkušenost z lékárny. V pátek ráno jsem ještě s mírnými příznaky došla do lékárny, kde se mě paní lékárnice dobrých deset minut podrobně ptala, jak můj stav vypadá, teploty, jak dlouho, kolikrát denně běhám na ten záchod, co jsem jedla atdatd., pak mi přinesla léky, podrobně mi všechno vysvětlila a ještě mi pochválila portugalštinu! Prostě ideál.

Tak snad to bude už zítra lepší. Popravdě - není to nic moc, být nemocná sama, daleko od všech, co se o mě vždycky tak hezky starají.

Psí i lidské novinky

Žolík je možná holka! O víkendu to holky-mámy nějak zkoumaly a vyslovily podezření, včera jsme se pokoušeli asi v 10ti lidech, z toho 8 mediků, dohodnout a výsledek je, že nikdo neví. Dneska byl u veterináře, ten by to měl poznat. Každopádně už vidí, je asi dvojnásobný než když jsme ho našli a pěkně vypasený. Vždycky tak hodinu spí, pak se na deset minut probere, leze a kvíká, pak se unaví a usne. Jenže jsem zapomněla včera vzít foťák, tak ho/ji vyfotím příště.

Co se týká mně, tak situace není tak optimistická, protože včera mi vyučující jednoho předmětu sdělil, že příští týden musít sama absolvovat rozhovor s pacientem, poradnu a pak ještě pohovor o tom všem s kolegy a s ním. A ať se koukám naučit portugalsky, protože to je naposled, co se mnou mluví anglicky. Je tam se mnou ještě Němka Steffi, ta je na tom podobně, šly jsme včera domů pěkně skleslé, protože to je zatím rozhodně nad naše možnosti. I když si připravím otázky, vůbec netuším, co budu dělat s odpověďmi a s následným přednesením a rozborem. Takže se učím slovíčka a mám z toho hrůzu.
Ale aby to nebylo tak beznadějné, dneska jsme měli Porodnictví, tam byl naprosto skvělý pán, tomu jsem rozuměla téměř všechno a dokonce si dělala poznámky! Sice to mám napůl česky, napůl portugalsky, ale funguje to. Opravdu se zlepšuju a věřím, že mi to půjde, navíc nemůže se stát nic horšího, než že nesplním předmět, ale o potvrzenou docházku mě nikdo nepřipraví a kdyžtak udělám zkoušku v Čechách.
Zkazilo se počasí, už druhý den prší a já včera ztratila deštník. Jak na něj nejsem zvyklá, tak jsem ho někde nechala. A na goretexovou bundu je ještě moc teplo, to bych se uvařila. Tak si doma večer, když přijdu zmoklá, dělám čaj s medem a limetou (citróny nějak nejsou) a vzpomínám na český podzim.

Oceán

Poprvé v životě jsem viděla oceán. Je studený a bouřlivý a nedařilo se mi ho vyfotit tak, aby vypadal dostatečně důstojně. Figueira da Foz je městečko na jeho břehu, od Coimbry třičtvrtě hodiny místním vláčkem. Obrovská pláž, v létě plná Coimbřanů a turistů, teď byla úplně liduprázdná, ačkoli bylo na sluníčku ke 30 stupňům, jen foukal vítr. Ale tady už mají podzim a ten se musí respektovat - Portugalci nosí tmavé bundy a dlouhé kalhoty, zatímco my jsme byli v kraťasech a tričku. Málem mi uplavaly boty! Ale bylo tam nádherně.

Jak se mám III. - Portugalština

První dny v portugalském prostředí byly jako na jiné planetě. Sice jsem celkem rozuměla cedulím, nápisům nebo jednodušším textům, ale z mluveného slova jsem nechytala vůbec nic, ani pozdravy. Nacvičila jsem hlavní větu na cokoli – Promiňte, ale nerozumím – a to jsem vždycky zahlásila, a pak se musela domlouvat rukama nohama a angličtinou. Drobný problém je, že Portugalec na otázku „Mluvíte anglicky?“ hrdě a bez zaváhání zahlásí, že ano. Nechá si anglicky vysvětlit, co potřebuju a pak mi portugalsky řekne, že vůbec netuší, o čem mluvím, co že to vlastně chci? Lidi tu mluví anglicky málo, domluvit se lze v podstatě jen s vysokoškolákem, a to ještě jen s některým. První týden jsem trávila večery nad učebnicí (ne, že by se to nějak změnilo) a zkoušela poslouchat a lovit jednotlivá slovíčka z hovoru na ulici, na Erasmáckých parties, ve škole, kdekoli. A světe div se, pomalu to jde. Hlavní větu jsem postupně změnila na – Rozumím, ale ještě moc nemluvím – a skutečně můžu teď říct, že začínám rozumět. Když někdo mluví směrem na mě, dobře ho slyším a předem tuším, o čem bude řeč, jsem schopná vnímat celé věty. Se spolužáky máme dohodu, že ještě jeden týden mi budou pomáhat angličtinou a pak už jen portugalsky. Hodně jsem se bála, jak budu rozumět medicínské terminologii, ale to je kupodivu naprosto v pohodě, je to hodně podobné tomu, co je u nás, latina jako latina. Daleko horší je běžná mluvená řeč, plná zkratek, slangu, neformálních výrazů atd. A to mám výhodu, že v Coimbře se mluví téměř bez dialektu, je to oblast s ideální strukturou jazyka.
Portugalština je hodně podobná španělštině, má ovšem úplně jiná výslovnostní pravidla. Můj oblíbený příklad je slovo Jesus – Španěl čte Chesús, Portugalec přečte Žezuš (a ještě to e skoro není slyšet). A pak se v tom vyznejte. Vždycky si po večerech stěžuju Leonor (dcera paní domácí), že oni spojují několik krátkých jednoslabičných slůvek do jednoho zvuku a já než si to přechroustám, tak je mluvčí o tři věty dál.
Zjistila jsem, že k tomu, aby člověk mohl mluvit a zvládat běžnou konverzaci, potřebuje umět minimálně – jeden přítomný, jeden minulý a jeden budoucí čas, což u románského jazyka znamená hromadu nepravidelných sloves, pak spooooustu slovíček, spoustu zájmen, a nějaké to know-how o stavbě jazyka jako takového. Takže bifluju gramatiku a večer když vařím v kuchyni, a někdo tam je, tak si to zkouším a oni mě opravují. Hodně mi pomáhá znalost francouzštiny, ale stejně je to boj. A ve chvíli, kdy se chystám pracně nacvičenou větu použít někde v praxi, tak se mě oslovené osoba zeptá na něco nečekaného, a jsem v háji. A úplně nejlepší je to ve škole. Jakmile mě nový vyučující uvidí, tak se mě zeptá, jestli rozumím, já řeknu, že trochu, on se na cosi zeptá a nastává všeobecná šeptanda, kdy mi všichni napovídají a já koktám. Profesor obrací oči v sloup a tváří se – co nám to sem zas poslali.. Jo a taky mám totálně blbý slovníček. Většina běžných slov tam není, zato je tam třeba slovo jezevec. Ptala jsem se dneska spolužáka, jestli to jako někdy použil a on říkal, že mají doma National Geografic, tak ví, co to znamená. Když jsme u těch zvířat, tak namátkou – můžu kromě jezevce mluvit i o chřestýších, kapybarách (je to vůbec zvíře?), chrtech, cvrčcích nebo rosničkách. Popravdě doufám, že nebudu muset.
Navzdory všemu – mluvím. Mluvím v holých větách, používám plynule asi 5 sloves a dalších 10 s nápovědou, ale jde to. Za dobu, co jsem tady, jsem do pasivní slovní zásoby natlačila už téměř 500 nových slovíček, takže teď čekám, až si to hlava přebere a začne používat.
Musím cvičit hlásky, které čeština nemá, a moc mi to nejde. Kupříkladu slova babička (avó) a dědeček (avô) se liší jen koncovým o. Skoro ten rozdíl neslyším, natož abych ho uměla napodobit. Tak si to zkouším nahlas na ulici, když jdu večer domů.
A taky se mi pletou do hovoru české výrazy, zejména citoslovce a nevědomá slova a zvuky typu ehm, víš, no, jo..

Pár zajímavostí – české teď se portugalsky řekne agora. Byli jsme se podívat na zkoušce kapely jednoho kamaráda a oni skutečně odpočítají 3,2,1..agora. Je to strašně dlouhý slovo! Než to dořeknete, všichni už jsou v Mexiku.
Moje jméno se jim říká špatně, často mě tu přejmenují na Pavrinu nebo rovnou na Sabrinu :-)
Když mluvíme anglicky, tak se směju pod fousy, protože neumějí č a říkají všude š a pokud se bavíme třeba o potravinách, tak najednou je všechno sheep místo cheap.
Neuvěřitelně matoucí jsou dny v týdnu, oni totiž počítají od neděle! Takže slovo pro pondělí je segunda-feira, doslovně tedy druhý den. Čtvrtý den v týdnu je tedy středa, nikoli očekávaný čtvrtek, jak by čeština napovídala. Stává se mi, že si před cedulí s otevírací dobou počítám na prstech, který je to den.Jo a taky se mi pletou slova dvě (dois – čti dojš), deset (dez - čti déž) a Bůh (Deus – čti deuš). Nejsem sama! Tuhle mi spolučech Martin svěřoval, že se taky dovolával Boha v potravinách.. :-) Naštěstí tady jsme v zemi, kde se Bůh skloňuje ve všech pádech, dokonce jedna z velkých bank se jmenuje Banco Espirito Santo – tedy doslova Banka Ducha Svatého. To jsou panečku záruky! To nemůže zkrachovat! Nebo může?

Jak se mám II. - Škola

Už je to tady! Optimistický příspěvek! Žádné lamentování, fňukání a stěžování.

Začátek semestru byl pro mě jedna velká noční můra. Nepřehledný rozvrh, navíc já tu studuju kombinaci čtvrtého a pátého ročníku, neznala jsem nikoho ze školy, nikdo nic neví a já ještě pořádně nemluvím. Všimněte si zejména věty Nikdo nic neví. Rozhovory pobíhaly asi takhle:

Na sekretariátě na ortopedii:
Já: Dobrý den, já tu mám mít teď praktika z ortopedie.
Sekretářka: Kdo vám to říkal?
Já: No, je to v rozvrhu.
Sekr: V rozvrhu? Ukažte, no jo! V rozvrhu to máte. Ale o tom já nic nevím.
Já: Aha, a nevíte, kam mám jít?
Sekr: No to já nevím. Koho máte za vedoucího předmětu?
Já: To nevím, prý nám to řeknou na první hodině.
Sekr: No tak to se asi musíte zeptat spolužáků. Kde máte spolužáky? Jaktože tu jste sama?
Já: Já nevím, já tu ještě nikoho neznám.
Sekr: Jaktože tu nikoho neznáte? A jak chcete studovat, když takhle blbě mluvíte? Jak budete dělat zkoušky? Zapsala jste se už do skupiny?
Já: No, já tu jsem teprve týden a minulý týden škola nebyla.
Sekr: Ale to se musíte snažit! To jste se měla učit dřív, to už teď nedoženete, když si tady ani neumíte najít spolužáky! A umíte vůbec nějaký jiný jazyk? A číst umíte?
Já: Mluvím anglicky. Tak děkuju, já se někde zeptám.

Po třech takových rozhovorech jsem byla úplně na dně dnoucím. Navíc se mi pořád nedařilo potkat spolužáky z páťáku, protože ti všichni věděli předem, že praktika nejsou a do školy se neobtěžovali.
Ale včera a dneska se to zlomilo. Konečně začaly alespoň nějaké předměty, dneska jsem dokonce absolvovala praktika z psychiatrie!! A přednášku. Našla jsem KONEČNĚ kontakty i z pátého ročníku, takže teď i ke mně proudí drby o tom, kdy kam jít, jak se na to zapsat atd. Na International Office totiž člověk dostane jen rozvrh, ale o tom, který týden předmět začíná, kdo ho učí, a hlavně KDE, tam není ani slovo, není to na fakultním webu ani nikde jinde, to jsou všechno neoficiální informace, které většinou jeden student ročníku oběhá a pak se formou „pošli to dál“ šíří. A když nemáte ty správné kontakty, máte smůlu. Ale už jsem se zorientovala! Dneska to začalo fungovat. Přišla jsem tam, kam jsem měla, absolvovala výuku, která se skutečně konala a pak šla se spolužákama na oběd. Fígl je prostý, ale nikde to na mě neříkejte – v mém případě se výrazně osvědčilo ptát se chlapů. Holky vždycky řeknou, jo, my ti napíšem, až budem něco vědět, a pak nic. Zatímco kluci jsou skutečně ochotní, když napíšu sms, že někde bloudím, tak mě najdou, a vůbec se snaží mi fakt pomoct. Blonďatá hlava a bezradnost prostě působí :-) Může vám to připadat, že se nechávám vodit za ručičku, ale věřte mi, že oficiální informace v tomhle směru opravdu nejsou, a na další podobné nikam nevedoucí dohady se sekretářkama nemám náladu. Navíc není to problém jenom nás cizinců. Každý student tady má svého kmotra z vyššího ročníku, který mu právě tyhle informace předává, dává mu všechny materiály (to je taky kapitola, skripta tady nemají, učitelé dávají materiály do kopírovacích center, tam člověk přijde, řekne, že chce třeba všechno na Oční ze druhého ročníku a oni vám to vytisknou nebo okopírují – jinak se tu prodávají jen drahé anglické monografie a to je mi k ničemu, když se to potřebuju naučit portugalsky), stará se o něho a shání mu kontakty. Takže už mám taky kmotry. Ve čtvrťáku Inês, Mariu a spolužáky z kruhu a v páťáku Bruna. Jinak studuju trošku víc předmětů než tady odpovídá jednomu ročníku plus týdně 4 hodiny portugalštiny plus přednášky a mám opravdu plný rozvrh. Jsou dny, kdy budu od 8 ráno do 19 večer v nemocnici. Ale nestěžuju si, přednášky jsou teď pro mě nezbytnost, chodím se tam učit terminologii. Je to strašně náročné, abych aspoň trochu rozuměla, musím slyšet každou slabiku, pekelně se soustředit a ještě na vyučujícího vidět. Ostatní šustí papírama a šoupou nohama a já natahuju uši a snažím se něco zachytit. Navíc díky tomu ještě nefiltruju a poslouchám úplně všechno včetně zbytečností. Vydržím to tak 40 min, pak prostě vypínám. Tohle mě předem nenapadlo, ale myslím, že se to zlepšuje a bude zlepšovat. Koukám, že příspěvek je už takhle pěkně dlouhý, takže o portugalštině zase příště, třeba zítra. Jdu se odreagovat na volejbal. Snad nenajdem dalšího psa! Btw, ten původní se už jmenuje definitivně - Žolík Šoupal.

Jak se mám I. - Cesta a bydlení

Popravdě – je to těžké. Hodně. Ale popořádku:

Cesta do Coimbry byla dlouhá a úmorná. Ve Frankfurtu na letišti jsem nejdřív zabloudila, pak se našla. Následovalo půldenní čekání na spoj do Lisabonu, zpestřené tím, že ve stejnou dobu letí do Lisabonu dvě letadla, obě pod značkou Lufthansa, jedno má ovšem cílovou destinaci Funchal (to je na Madeiře, ale to jsem tehdy ještě nevěděla) a druhé v Lisabonu končí. Nebyla jsem jediná, koho to zmátlo. Téměř všichni co se mnou letěli, se šli zeptat, jestli jsou tady správně, když mají na letence Lisabon, na tabuli je Funchal, ale číslo letu souhlasí. Nicméně pak už šlo všechno hladce, navíc provozovatelem letu byl portugalský TAP a Portugalci, jak jistě víte, výborně vaří. Přijela jsem do Coimbry krátce po osmé večer, ubytovala se v Domě duchů, šla na večeři a pak hned spát.

První dny jsem tu vyřizovala registraci na univerzitu, hlásila se na cizineckou policii, zakládala již zmiňované bankovní konto, učila se po večerech slovíčka, a snažila se sama v hotelu nebát. Nejtěžší bylo najít bydlení. Většina studentů přijela dřív než já, takže levné a dostupné byty byly rozebrané, zbývaly ty drahé, nebo ty na druhém konci města. Navíc v drahém hotelu mi rychle ubývaly peníze a situace začínala být naléhavá. Naštěstí se objevil můj anděl spásy v podobě Portugalky Inês, na kterou jsem si přivezla kontakt už z Čech. Oběhaly jsme inzeráty, hned volaly, ona mluvila (jinak to nešlo), navíc mě autem vozila na prohlídky. První den to vypadalo zoufale a beznadějně. Už jsem málem kývla na nabídku za 180 eur bez pračky a s hlučnýma spolubydlícíma. Pak jsem se s VELKOU dálkovou pomocí od eMa rozhodla vyčkat do druhého dne. No – a druhý den jsme při prohlídce jiného bytu uviděly inzerát na dveřích, Inês zavolala, já jsem se tam pak večer stavila a bylo to. Takže – bydlím v rodině. Pronajímají mi jeden pokoj, a používám jejich kuchyň a koupelnu. Na studenty jsou zvyklí, pronajímají to takhle už léta. Rodinu tvoří máma (44), dcera (20) a syn (8), všichni mluví anglicky, což mi dost usnadnilo začátky a co je hlavní – vypadá to, že jsme se našli. Oni po minulých zkušenostech chtěli studentku, která se moc netoulá po nocích a když už se toulá, tak nedělá kravál a učí se a vůbec. Což já jim celkem splňuju, myslím, že jsme si navzájem s paní domu sympatické. Jasně že můžete říct, že jsem se vyřadila ze studentského kolektivu, ale: 1) nebylo moc z čeho vybírat 2) mě je tady dobře. Kromě lidí tu taky bydlí psí slečna, která je hrozně divoká a až se mi ji podaří vyfotit, hned to zveřejním. Půjčili mi tu všechny věci, které jsem si nepřivezla a které si teprve postupně dokupuju – např. povlečení a peřinu a polštář a nějaké nádobí. Můžu tu prát (což třeba v tom za 180 nešlo) a mám tu sice slabý, ale přece jen internet a kabelovou televizi. Pokoj je maličký, ale má denní světlo (to zdaleka není taková samozřejmost, v Coimbře se rýžuje na studentech a pronajímá se kdejaký kamrlík), dá se zamknout a tak. Celá tahle sranda mě stojí 130 eur měsíčně se vším všudy, což je na místní poměry skutečně levné, kdo bydlí za míň, bydlí na druhém konci města, nebo na dvojáku, nebo bez poplatků, nebo s nějakou jinou nevýhodou. Moje výhoda spočívá hlavně v tom, že když se pohybuju ve společných prostorách, tak si se mnou pořád někdo povídá, teď už většinou portugalsky, tak můžu cvičit. Nevýhoda je snad jediná – naproti je diskotéka a je tu v noci někdy fakt řev. Minule mě asi ve 3 ráno vzbudili pěvci pod oknem, tady pořád někdo zpívá. Za chvíli začali ječet lidi z okolních bytů, pak je šla moje domácí polít vodou, trvalo to asi půl hodiny, během které jsem se dokonale probrala :-)

Zítra napíšu o škole a o tom, jak mi jde portugalština. Dneska by to byl ošklivý příspěvek, totiž – právě jsem se vrátila z nemocnice, kde jsem se snažila domluvit se sekretářkou o zápisu do kurzu. No a ona si z toho, že ještě špatně mluvím, odvodila, že jsem asi negramotná, že je to první jazyk, který se učím a totálně mě zašlapala do podlahy. Půjdu si večer spravit náladu na koncert.

O psovi podruhé

Novinky - vypadá to, že pes to přežije. Začal pít mléko a spí nebo leze a má se celkem k světu. A má blechy! Spoléháme na to, že to jsou blechy psí, které na člověka nejdou :-) ale já se kupříkladu od chvíle, kdy jsme na to přišli, pořád škrábu. Jo a je to psí kluk a asi dostane důstojnější jméno. Kdyby někoho při pohledu na fotku napadlo, co je to za rasu, šup s tím do komentářů. A kdybyste náhodou věděli, jak člověka zbavit blechy psí, tak taky.

O českých holkách a psech

Včera jsme byli s naší místní československou partou hrát v parku volejbal. Bylo nás málo, tak jsme se přidali ke skupince Portugalců, kteří tam už hráli. Později se ukázalo, že to jsou medici, tak jsme hned rozhodili sítě na kontakty, ale o tom až jindy. Mluvili jsme tak napůl portugalsky, napůl anglicky, dokonce i trochu česky (totiž dva z nich byli loni na Erasmu v Praze a jeden na Slovensku, v Martine). Proč to všechno vykládám? V zápalu boje mě můj spoluhráč Alex složil na zem. A když jsem se tak zvedala, tak se Portugalci ptali, jestli jsem ok, a spolučech Martin prohlásil: "Czech girls, they are like iron. Iron Maiden."
Takže pozor na české holky!

Na cestě domů jsme našli krabici s odloženýma štěňatama. Jsou úplně malá, ještě slepá, mají hnědou barvu, těžko říct, co to bude za rasu. Nemohli jsme je tam nechat, tak jsme si jedno vzali (bude bydlet u Petry s Katkou - moje spolužačky), další dvě si vzal Portugalec Martins, a zbylé dvě kolemjdoucí veterinářka. Ta nám taky řekla, že jsou jen asi 2-3 dny staří a že by do druhého dne nepřežili. Takže máme jako česká sekce psa. Park, kde jsme ho našli, se jmenuje Mata de Choupal (čti Šoupal), takže se asi bude jmenovat Šoupal :-)

Jak jsem si zakládala bankovní účet

Původně jsem chtěla publikovat poutavý příspěvek o krásách Portugalska a Coimbry zvláště, ovšem události posledních dnů mě donutily změnit názor.
Totiž - mám takové netypické přání - chci si tu založit účet, resp. musím si tu založit účet, na ten mi pak fakulta pošle moje stipendium a všechno půjde hned lépe. Měla jsem dojem, že to bude otázka jedné návštěvy banky, kde mi s úsměvem založí účet, za týden pošlou kartu a bude vystaráno. Nikoli.

Celá akce začala asi tak - v International Office mi vysvětlili, že je nejlépe si účet založit u banky, se kterou má univerzita smlouvu. To je v mém případě Caixa Geral de Depositos, největší Portugalská banka, tuším, že státní. A že k založení účtu potřebuju ještě věc jménem Numero de contribuente, což je něco jako daňové identifikační číslo. Tedy - vyrazila jsem pro numero. Paní za přepážkou mi s úsměvem sdělila, že jim zrovínka spadly počítače a že numero nebude, ale za rohem je finanční úřad, tam by mi ho snad dali. Za rohem úřad byl, nicméně trefila jsem právě začátek místní tříhodinové polední pauzy. Tolik den první.

Den druhý. Druhý pokus o získání numera. Fronta na hodinu. Tentokrát mašiny pracují, paní za přepážkou sice neumí slovo anglicky, ale nějak se domlouváme (to není výčitka, já si nemaluju, že by u nás paní na finančáku uměly cizí jazyk). Při diktování adresy zjistím, že neznám svoje poštovní směrovací číslo, paní začíná hlasitě vzdychat, obrací oči v sloup, načež ho najde v knížečce, co má hned vedle na stole. Do toho polohlasem šeptá něco jako české Proboha. Numero vyřešeno za cca půl hodiny a 6 eur. Hned naproti přepážce je pobočka Caixy, tak si beru místní lísteček a jdu čekat. Po další půlhodině se dostávám k přepážce, kde mi hodný pán sdělí, že neumí anglicky a tudíž si netroufá se mnou účet založit a že mám jít raději na univerzitní pobočku, tam to se mnou vyřeší lépe. Takže hurá nahoru na univerzitu. Opět fronta, tentokrát skoro na třičtvrtě hodiny, pobočka je malá a pracují tu jen dva lidi. Ujala se mě slečna, které skla brýlí zvětšují oči do neuvěřitelných rozměrů. Vyjádřím, co potřebuju, ona zakoulí očima a s úsměvem mi lámanou angličtinou sdělí, že tam jsem špatně, že ona mi účet rozhodně nezaloží, ale na právnické fakultě mají pobočku, kde pro mě udělají maximum. To je hned vedle, tak neskuhrám a vyrážím. Ovšem na právnické fakultě nikdy o žádné pobočce neslyšeli, nikde v okolí jiná Caixa než ta, co jsem v ní už byla, není. Lehce přinasraná rázuju zpátky do pobočky, tentokrát předbíhám frontu a strkám slečně před nos mapu, aby mi ukázala, kam že jsem to měla jít. Ta se jde zeptat kolegyně a za chvíli mi přijde oznámit, že to vlastně není tak úplně na právnické fakultě, ale ve velkém stanu na náměstí PŘED právnickou fakultou. Poznámka stranou - stanu jsem si všimla, ale je na něm jen Welcome in Coimbra. Takže zpátky. Obcházím stan ze všech stran, vchod nikde. najednou si všimnu, že zezadu je kousíček plachty odhrnutý. Tak tam nakukuju a tam několik přepážek a nudící se úřednictvo. Nebudu to protahovat - paní za nejbližší přepážkou mi sděluje, že oni tady ve stanu jsou jen pro první ročníky a jen pro kartové služby (tady je jinak geniální systém - jedna karta na všechno - univerzita, knihovna, bankomat..). A že mám jít zpátky na pobočku a trvat na svém. Velmi nasraná se vracím zpátky a někde v půli cesty zjišťuju, že jsou čtyři hodiny a pobočka už zavřela. Domů jsem dorazila vzteky bez sebe, pak jsem šla řešit rozvrh a zapomněla si koupit večeři. Usínám hladová a vzteklá.

Den třetí - dnes je tu státní svátek, anglicky výstižně Bank holiday. Další den a nic se nepohnulo.

Den čtvrtý - na doporučení portugalské kamarádky se vydávám na největší pobočku Caixy ve městě. Opět fronta, tentokrát nic hrozného. Paní za přepážkou mi se širokým úsměvem sděluje, že mám jít na univerzitní pobočku, tam se na to specializují. Malounko se mi začíná zvedat hladina adrenalinu a povídám, že tam jsem jaksi.. ehm.. už byla a nic. Ona zvedne telefon, někam dloooouho volá, načež mi povídá, že mi jejich banka vůbec žádný studentský účet nezaloží, že to pro Erasmus prostě nefunguje. Že sice jsem student univerzity, ale pro ně student vlastně nejsem. Ale že mi založí konto občanské, když složím minimální kredit 150 eur, samozřejmě se spoustou báječných poplatků. Normálně bývám na úřadech slušná a když mi něco nejde, sklapnu patky a jdu. Tohle mě ovšem už fakt nadzvedlo a ptala jsem se paní, proč moji spolužáci, taky Erasmáci, účet mají a já ne. Načež ona kroutí hlavou a nutí mi ten občanský. Rudá vzteky letím z banky jako torpédo, do nejbližší pobočky nejbližší jiné banky, kde mi usměvavý mladý muž založí studentský účet i s kartou během deseti minut, ačkoli umí anglicky asi jako já portugalsky, a ačkoli mi chybí jeden doklad (prostě jsem řekla, že mu to donesu v pondělí a on řekl, že není problém). KONEČNĚ!!!!
Celková bilance - Caixa Geral nikdy víc. Nikdy. nikdy. nikdy.