Nápad

Po týdnech tápání leží přímo přede mnou. Nápad. K němu datum, limit.
A cesta je volná.
Točte se, pardálové!!!

P. S.: prosím toho, který ví, aby mlčel. všechno je najednou průzračné a jasné.

Update: Nápad byl kriticky posouzen za denního světla a stále se zdá proveditelný. Racionální já vystavilo určitá omezení (nebudu šidit školu), teď už zbývá jen ta práce. Ale to už bude hračka.

Kolem a kolem

Člověk si jednou otevře mail ve školní počítačové učebně a za 2 hodiny by mohl mít pen1s desetkrát delší. Nějak nevím, jestli tomu správně rozumím, vy ano? :-)
Když mi v sobotu večer paní doktorka na ambulanci vyšetřovala, jestli stojím bez kymácení a sáhnu si správně prstem na nos, lezl vedle ní na podlaze obrovský pavouk. Málem jsem testem neprošla.
Zvrací-li mladé, slušně vypadající děvče na rušné ulici, vzbuzuje pohoršené pohledy.
Cirkus odjel, stopy zanechal. Nikoli na pláni, ale v našich hlavách. Dokážeme oba zazpívat úvodní melodii plus celé představení, tak jak nám tu hrálo, v neděli i čtyřikrát denně.
Sprdla mě paní v tramvaji, že jsem jí neřekla s dovolením. Byla jsem tak zamyšlená, že kdyby se nehnula, tak ji snad přelezu, na nějaké dovolování jsem si vůbec nevzpomněla. A takhle já chodím pořád.
Škola se roztočila do pěkných obrátek, asi mi nezbývá, než se nechat odstředivou silou taky rozpohybovat a konečně to dodělat. Minulý pátek jsem začala s první státnicí, už se vezu.
Nadechnout.. a jedem!!

Dějou se věci

Nesdělitelné, nepřenosné, bohužel. Mohla bych to třeba všechno pošeptat do vrby, ale kdo ví, třeba by zase někdo potřeboval kolíček. Tak se s tím peru tak nějak sama a tajně.
Pusťte si tohle. Cafe del Mar, třeba.
Kaštan do kapsy, co se nikdy neošoupá a hlava v pejru (to se u nás tak říká).

Noc

Včerejší příspěvek zní možná trochu smutně, ale já mám náladu dobrou a věci se celkem vedou, to jen moje myšlenky se toulají někde po horách. Dnešní malá noční chvilka, kdy jsem nemohla spát, seděla si s grogem v křesle, myslela na ty, kteří taky nespí, nebo taky pijí někdy sami-samy. Krásné ticho v nočním domě, sáhla jsem po Pessoově Knize neklidu, co teď vyšla v novém vydání a co se nedá číst najednou a otevřela na tomhle místě:

Hodiny vzadu v domě - zcela pustém, jelikož všichni spí - zvolna upouštějí čtverý jasný zvuk čtyř hodin ráno. Ještě nespím, ani nedoufám, že usnu. Aniž by mi co zaměstnávalo mysl a bránilo mi tak ve spánku, nebo aniž by mi co tížilo tělo a tím mě zneklidňovalo, ležím ve stínu, který se v nejasném měsíčním svitu pouličních luceren zdá ještě opuštěnější, v umrtveném tichu svého cizího těla. Nedokážu myslet, jak se mi chce spát; ani nedokážu cítit, jak nemůžu usnout.
Všechno kolem mě je nahý, abstraktní vesmír, složený z nočních záporů. Dělím se mezi únavu a neklid a pocitem těla se nakonec dotknu jakéhosi metafyzického poznání tajemství věcí. Občas mi ochabne duše, a to pak se m beztvaré detaily každodenního života vznášejí na povrchu vědomí a já na té hladině nespavosti dělám účetní zápisy. Jindy se vytrhnu z polospánku, v němž jsem ustrnul, a nejasné obrazy nechtěně poetického zbarvení defilují v nehlučné podívané před mou nepozorností. Mám jen přivřené oči. Zastřený pohled mi vroubí světlo přicházející z dálky; jsou to pouliční světla rozsvícená dole v opuštěných koutech ulice.
Ustat, spát, nahradit tohle přerušované vědomí čímsi lepším, melancholickým, šeptem sdělovaným někomu, kdo by mě neznal!... Ustat, plynout s proudem, s přílivem a odlivem širého moře na březích rýsujících se v noci, v níž by se doopravdy spalo!...

Fernando Pessoa - Kniha neklidu (výběr a překlad Pavla Lidmilová)

A seděla jsem s bosýma nohama, opojená tímhle textem, který si mě v tmavé noci našel a kterému jsem snad na malý okamžik rozuměla, a to kouzlo je už asi pryč.

Staroušek

Začínám být jako starý babky. Třeba sedím deset minut u okna a pozoruju, co se děje na ulici. Teda, on je tam teď slon a zebry a jiná exotika, ale pozorovala bych nejspíš i bez nich.
Ploužím se. Nejvíc na cestě domů.
Taky mám strach ze zimy a že se nedočkám jara.
A z mladých a perspektivních se mi dělá nanic.
Při životě mě drží, že mě někdo potřebuje.

Jo a neplést s podzimním splínem. Ten jsem měla v září.

Jsem opravdu v Čechách?

Včera jsem si byla obnovit průkazku do knihovny. A ejhle - naprosto milá paní (není problém, najdu, opravíme, nebojte..) mě nejprve chvilku poslouchala, pak mi vystavila průkazku, řekla si o 80,- Kč (a z toho je ještě 20 za duplikát průkazky), vydala mi hromadu letáčků a pak mě provedla po domě. Pořád jsem čekala, kdy přijde zrada a ona nepřišla a tak jsem odtamtud odcházela úplně rozzářená.

O půl hodiny později jsem už s nákupem odcházela ze Smíchovského Tesca, prošla celou křižovatku na Andělu, počkala na tramvaj, v tlačenici nastoupila, sedla si a.. zjistila, že mám otevřenou kapsu u batohu, tu, co v ní je mobil, peněženka atd. Smířená se ztrátou jsem začala ohledávat škody a ono nic nechybělo! Nikdo si nevzal ani peníze, ani telefén ani doklady, přestože nebyly (jako obvykle u mě v batohu) zakryté nánosem papírových kapesníků, účtenek a blbostí. Jééé..

A před domem nám postavili cirkus. Za dva dny na holé pláni vyrostl pruhovaný stan, kolem jsou maringotky, spousta lidí, do okna nám svítí barevné nápisy. Dnes ráno jsme s eMem mžourali skrz žaluzie a pozorovali velblouda. Normálně pozorujeme šedou planinu s dálnicí v pozadí.

Opatrně se raduju.

Zážitky co za to stojí

Aneb Nikdy bych si nemyslela, že budu chtít být aspoň na chvíli Štěpánka Duchková.
Někdy pět minut udělá den a dnešních 5 minut za to stálo, na chvíli se mi zježily vlasy na krku a v nose štípalo. Jedovaté "Tak to tolik neprožívej.." Jenže co jiného?

Zvnějšku se mi daří. Škola jde, jdou i nějaké dílčí úspěchy mimoškolní, sny se plní, osoby a místa se setkávají. Uvnitř je to ale křehká rovnováha, kterou dokáže vykolejit ztracená naděje, hloupá poznámka, neopětovaný pozdrav nebo zlý sen. Dala jsem svým přáním pevný tvar. Aspoň.

Letošní Cenu Jaroslava Seiferta získal František Listopad.