Znovu na cestách, ani tentokrát není nouze o výjimečné zážitky. Přijela mi Návštěvnice, tak provádím, ukazuju, předčítám průvodce a díky tomu nemám naštěstí moc času tesknit po eMovi. Ten už je u nás doma a likviduje molí katastrofu. Máme na ty parazity nějaké štěstí.
Ale zpět k cestám. Třeba včera. Přijely jsme do Porta, dopoledne. Já ještě krásně rudě pruhovaná (den předtím jsem špatně namazala a při stavění obrazů z mušlí na pláži jsem si spálila vykukující kousky těla a obličeje), na což mě asi dva pokřikovači nezapomněli upozornit. Hned vedle nádraží Sao Bento byla zavřená ulice a spousty chlapíků tam budovaly něco velmi zvláštního. Všude kolem postávaly cisterny. Za rohem jsme našly hotel na přespání a majitel nám pyšně sdělil, že to se konají přípravy na první portugalské mistrovství ve sjezdovém lyžování. Cisterny a chlapíci se pokoušeli o umělý sníh (večer jsme pak viděly krásné bloky umělého sněhu, nesouvislé, na tramvajových kolejích na vpodstatě rovné ulici, ale kdo by se staral o takové detaily, jako je kopec a sníh, že..). Ještě k hotelu – dům něco na způsob Art deco, ale řádně zašlý, přes začouzené vitráže proniká světlo do klikatých chodeb, těžké závěsy, okna s pavučinama, úlisný majitel, když připočtu, že z odpadu lezli fakt divní brouci, tak to dohromady dává naprosto nezapomenutelnou atmosféru. Máte-li rádi černé Porto tak jako já, tohle je místo pro vás, totiž – když rádi, tak se vším všudy (ale stejně jsem radši ty odpady zašpuntovala). Prohlídka Porta se nesla v duchu Návštěvnice, procházka, první pokus o dobytí katedrály, pak oběd u řeky (všechno je jednou poprvé – dala jsem si zadělávané dršťky, místní specialitu, portugalsky tripas – obyvatelům Porta se s oblibou říká tripeiros, tedy dršťkožrouti, od tohoto dne se mezi ně taky řadím, je to lahůdka), prohlídka vinného sklepa, mosty všech druhů, fotím, druhý pokus o dobytí katedrály (úspěšný), běh na záchodky na nádraží Sao Bento, káva v Café Majestic, kde mi usměvavá číšnice dala navíc kekafovou čokoládičku, nákupy a pak už hlavně spááát, zítra vstáváme v 5:30 a nemyslet na ty brouky v potrubí...
Až jednou budete potřebovat místo, kde se čas zastavil a kde byste mohli nerušeně přemýšlet, odjeďte do Portugalska, vezměte to přes Porto do Tuy, tam nasedněte na místní úzkokolejku do Mirandely a kdekoli v tom údolí vystupte, sedněte si na kámen k řece a ono to přijde. My jsme se tam dokodrcaly ranním vlakem z Porta plným dělníků a babiček s taškami. Ve vlaku jsme zaujaly černookého průvodčího, který se k nám po zkontrolování jízdenek ještě asi třikrát vrátil, aby sdělil něco důležitého :-) Cesta vede vinicemi podél Doura, semtam domek, skály a je tam malebně, až pitoreskně, jako na zelené značce u nás v Čechách. V Tue(Tuje?) jsme přestoupily na taxíka. Čtete správně, na taxi. Na jaře jim spadl kousek tratě, tak chybějící spojení nahrazuje pronajatý taxík. Důmyslně – nádraží v Portu mu hlásí, kolik lidí si koupilo jízdenky, pak mu volá ještě průvodčí, aby pan taxikář věděl, má-li si vzít malé nebo velké auto. Měl velké a ještě mu nestačilo. Nasedlo nás 8, včetně jednoho pána v šedých hokejistických kalhotách (s puky), ještě o něm bude řeč. Začala divoká jízda serpentinami mezi vinicemi, cestující, sblížení nenadálým neštěstím, zevrubně rozebírali situaci (mám výhodu, neboť ač nevypadám, rozumím, takže jsem špicovala uši a královsky se bavila), pak se nám všem už trošíčku dělalo špatně nebo co, řidič vykládal a nedíval se na cestu a najednou šup a odbočil na prašnou cestu téměř kolmo dolů údolím. Tři skoky a byli jsme na nádraží, konečně vzduch! žaludek na místo a hned nástup do úzkokolejky, vlastně spíš tramvaje, pán v nažehlených kalhotech sundal svetr, objevila se nádražácká košile, abychom i my pomalejší pochopili konečně, že je to náš průvodčí. V údolí, i když jsme přišly o první třetinu, bylo co vidět. Řeka, skály, miniaturní nádražíčka uprostřed ničeho, kde se válí odrbaní psi, semtam chlap na poli, v košili a s opáleným zátylkem, ovečky, jednou za čas osamělý dům nebo kaplička a jinak nikde nic, jen to víno, nebo olivy. Je to konec světa se vším všudy a napadají vás tam myšlenky z rodu převratných, objevných, dokonce i královských. V Mirandele bylo horko, před nádražím nikde nikdo, ale našly jsme skvělou restauraci, kde se podivnému číšníkovi podařilo mě nejen královsky nakrmit, ale také značně opít (výborné červené a ještě višňovka), takže jsem zbytek odpoledne absolvovala v povznesené náladě a Mirandela mi připadala prostě božíí. Prošly jsme spící město, v sobotu po o byli venku jen psi, koupily místní klobásu (tento text píšu večer těsně po ochutnávce, nedoporučuju, neboť je nesmírně hnusná), znalecky komentovaly sochu papeže Jana Pavla II. před radnicí a pak nasedly do klimatizovaného autobusu do Coimbry, o kterém snad jen to, že měl kožené sedačky a hezky se v něm spalo (višňovka, ovšem). Teď sedím doma, pálí mě oči a píšu tenhle zápisek, pruhy z obličeje už zmizely, ale ta pruhovaná nálada mi snad chvilku vydrží. Pracuje se na fotoalbu, když připojení dovolí, uplouduju. O dalších cestách, Queimě, krevetách a syslím pudu zase příště.
Pro Páju-Ostrovanku – malou Madeleine hledá celé Portugalsko, je to teď každodenní téma novin i zpráv. Zatím žádné stopy, Anglie ostře kritizuje místní policii, že není schopná zorganizovat pořádné celostátní pátrání (potvrzuju), bulvární novináři tahají staré nevyřešené případy zmizelých dětí. Nedávno byla slavnostně spuštěna rozporuplná a kritizovaná kampaň Allgarve, která má přilákat ještě víc anglických turistů do Portugalska, propaguje ji i místní bůh, fotbalový trenér Mourinho (Chelsea) a najednou zmizí dítě z anglické rodiny, ozývají se tedy i hlasy, že by to mohlo mít tenhle podtext. Nevím, jsou to velké spekulace, ještě navíc vyostřené tím, že jde o dítě cizinců, svědectví jsou strašlivě nesourodá. Jisté je to, že čas ubíhá.
