Nemocniční

Padla na mě divná nálada. Projevuje se posloucháním Bryana Adamse (!) a neschopností vyjít s jakoukoli jinou osobou. Jsem podrážděná a nejradši sama zalezlá. Snad to přejde. Ale zkazila jsem si dneska party. Chodím plavat! Konečně. Výhody – spousta místa, samí plavci, tedy hodně ohleduplnosti, báječné sprchy a zázemí, možnost půjčit si desku a piškot, a taky to mám z domova kousek. Nevýhody – hoodně chlorovaná voda (ta část hlavy, co mám pod čepicí, na konci pálí a štípe a člověk si připadá tak nějak vydezinfikovaně), musím chodit hodně pozdě večer, jinak ta spousta místa není. Takže celkově bájo. Sice po pauze nemám žádnou sílu a plavu pomalu, ale není to tak zlé, jak jsem se bála, s vodou se neperu a plavání si užívám. Navíc pak jdu domů vyhřátá, což mi vydrží než se navečeřím a zalezu do peřin.

Tři hlavní předměty, které tu mám, jsou gynekologie, porodnictví a pediatrie. Z toho důvodu trávím celé dny v přítomnosti těhotných žen, na porodním nebo operačním sále, nebo u malých dětí. Baví mě to, po dlouhé době mě zase škola uspokojuje naplno. Mám pocit, že jsem k něčemu užitečná, praktická výuka je opravdu praktická, teď jsem byla dvakrát i dobrovolně v porodnici, abych něco odkoukala. Musím místní porodnici opravdu pochválit za přístup k pacientkám, prostředí je lidské a děti se tu rodí tak nějak s pochopením.
Zato nemocnice. Por amor de Deus! Byla jsem na praktiku na pohotovosti - ortopedii a byl to skutečně ošklivý zážitek. Velká chodba, na které sedí dolámaní pacienti, do toho leží na postelích polonahé babičky a dědečci, co z těch postelí na jiných odděleních popadali. Doktor si vezme pacienta do místnosti a nezavře dveře (když jsem to udělala, okřikl mě), takže kdokoli z chodby slyší a vidí všechno, co se děje. Zlomené zápěstí mu zasádruje vestoje(!!), přitom mu sádrou zadělá kalhoty a pošle ho domů. Není to všude tak strašné, ale třeba na ORL (uchonosokrk) taky ještě doktorka ošetřuje jednoho pacienta a mezi dveřma už zpovídá druhého, do toho chodí opravář a opravuje monitor. To se prostě nedělá. K čemu lékařské tajemství? Je mi trapné ptát se na to spolužáků, jak to vnímají, protože když jsem se jednou pokusila, tak mi bylo naznačeno, že po dvou měsících to jaksi nemám právo komentovat. Vůbec – profesoři a doktoři jsou tu něco jako božstvo, kterému se zdálky klaníme, ale hovořit s ním nesmíme, natož od něho něco žádat. Medici jsou ovečky, zvyklé poslouchat a držet pusu sklapnutou. Kupříkladu profesor chirurgie každý týden mění den a hodinu výuky, podle toho, kdy se mu to v týdnu nejlíp hodí. Že máme jiný program (v mém případě většinou jinou výuku) – nezájem. Profesor na kožním přijde o třičtvrtě hodiny později a neřekne ani bé. V Čechách už bychom tam dávno nebyli. Nejpozději za dvacet minut bychom se šli zeptat, kde je, a za půl hodiny už bychom byli pryč.
Trošku si stěžuju, ale porodnice mi to opravdu všechno vynahrazuje, i výuku, i ten přístup. Co se mi tu taky přihodilo? Postávali jsme se spolužáky na chodbě před porodním sálem a čekali na doktora. Za chvíli dorazil a jako obvykle se mě ptal, odkud jsem. Když jsem řekla, že z České republiky, tak se nesmírně zaradoval – Já tam za dva týdny jedu! Jak se řekne Dobrý den?? Nechal si všechno vysvětlit, za chvíli si dokonce donesl sešítek a jal se zapisovat Diekouyí a jiné nádherky. Do toho přišla taková neobvykle světlovlasá sestřička, a se zájmem to sledovala. Ukázalo se, že je to Ruska, provdaná sem před šesti lety, tak jsme zkoušely, jak si jako Slovanky rozumíme. Šlo to :-) Já napůl česky, napůl portugalsky, ona rusky a portugalsky, ruce nohy a moje obvyklá rozmáchlá gestikulace. Za chvíli se vytvořilo početné obecenstvo a kurs Česky snadno a rychle nakonec trval skoro půl hodiny. A aby toho nebylo málo, nakonec vyšlo najevo, že pan doktor porodník zpívá ve stejném pěveckém sboru jako pan doktor zubař, co mi tuhle spravoval ulomenou stoličku, jedná se tedy o stejný výlet do Prahy a svět je prostě malej. Malej.

Článek Portugalsko gastronomické se odkládá na lepší náladu, ale už je rozepsaný. Zdravím z hluboké noci.