Ještě jednou o změnách

Vím, že jsem slíbila reportáž z výletu. Ale události dnů minulých mě nutí se ještě jednou vrátit k změnám, které se tu se mnou (nejen) udály a rozvést některé podrobněji.
Začnu příhodou, kterou mi vyprávěl Mirek: "Včera tady byla Luciina ségra a celý večer hrála na kytaru a krásně zpívala, bylo to výborný. Být to Portugalka, tak jí půjdu dát pusu, jak se mi to líbilo. Jenže je to Češka, tak jsem jí tak poplácal po rameni.."
Bývala jsem netýkavka. Nezapomenu na příhodu, kdy se na mě kdysi snažil na ulici sáhnout spolužák František a já jsem se tak lekla, že jsem s řevem uskočila do silnice.. Tady? Při běžném školním dni - jdu na oběd, potkám Naiaru a Maryelle, pusu a pusu, pak sedíme u oběda, Mary říká: ty jsi dneska nějaká smutná a rozcuchá mi vlasy a dá si hlavu ke mě na rameno, aby mi nebylo tak smutno. Pak nás uvidí nějaký jejich Brazilský kamarád, Naiara mě představí - mlask a mlask. Pak se zvednu a jdu do školy, cestou potkám Češku Natálii a taky si dáme pusu, že jsme se už tři dny neviděly. Daleko víc se tu dotýkám lidí, nevadí mi sedět u někoho hodně blízko, je to uvolňující a uvolněné. Krásně je ten rozdíl poznat na nové skupině Erasmáků, co dorazila z Čech na druhý semestr, jsou odtažití a strašně zrychlení. Calma...
Co se týče portugalštiny, udělala jsem teď obrovský skok. Jak ze mě spadlo zkouškové napětí, tak hlava povolila a pustila spoustu věcí ven. Včera jsem byla ve škole a vykládala jsem Carlosovi o karnevalu (odbočka - to slovo pro karneval je entrudo (čti intrudu), vesnice se jmenuje Paradela da Cortica) a najednou jsem si všimla, že všichni ztichli a poslouchají a pak někdo říkal - vždyť ty už mluvíš jako my. A dneska jsem se učila s Giannou vyrábět tortillu (jen si to představte - malá černovlasá Řekyně, jejímž rodným jazykem je němčina, učí velkou světlovlasou Češku vařit španělskou tortillu, domlouvají se portugalsky) a mluvily jsme celou dobu jen portugalsky. Osmažíš, přidáš, zamíchej mi to, prosímtě.. Začínají se mi konečně potkávat dvě linky - jedna: to, co chci říct a druhá: to, co umím říct. Můžu už s někým mluvit a vyjadřovat se a nejen produkovat holé věty složené ze 4 slov, kde se vše podstatné musí vyjádřit gestem nebo telepaticky poslat přímo do hlavy.
A protože mi vyčítáte, že na mých fotkách nejsou lidi, tak přidávám fotku z večera, kdy se loučil Marek a odtajňuji svoji identitu - Ofélie je ta, co sedí v koutku, přímo za basou s pivem :-)

Lehká bilance

Zítra začíná nový semestr, měla jsem od poslední zkoušky celkem 3 dny volna, považte.. Nutí mě to k lehkému zamyšlení nad časem stráveným tady. Změnila jsem se.

• přibrala jsem - konečně jsem dosáhla kýžených ženských tvarů, jestli to takhle bude pokračovat, budu muset nakoupit nové kalhoty
• zpomalila jsem - kvůli pěti minutám se světy neboří.. někdy se tu zastavuje čas a já s ním, věci vždycky nějak dopadnou (gravitace!), některé se ovlivnit nedají
• stala se ze mě větší Češka - daleko víc si uvědomuju spojení se svojí národností, jazykem, kulturou, hledám optimální cestu
• stala se ze mě trochu Portugalka - dlouhé vlasy, místo batohu kabelka (nutnost!), volných 5 minut = jedno rychlé kafe
• jsem Erasmák - mezi moje blízké přátele patří Němka, Čech, Slovák, Portugalec, Brazilka, mezi známé další Němci a Portugalci, Italové, Španělé, Francouzi, jeden Turek a jedna Finka
• o jednoho člověka víc - mluvím, čtu, píšu a rozumím portugalsky, v zásadě rozumím španělsky (časopis si přečtu, když mluví Španěl pomalu, rozumím), snažím se tady vstřebat hodně věcí - knihy, cdčka, místa, lidi..

Asi nikdy nebudu úplně spokojená, nikdy nepřestanu hledat. Čím déle tu jsem, tím to tu mám radši, zároveň si ale uvědomuju, kde je moje doma. Takže - vzhůru do dalších dní!
Děkuju všem za podporu, vaše Ofélie

Jako z Tolkiena

Dnešní výlet - les, zelená, nikde nikdo, bolavé nohy a hlava klidná a odpočatá. Víc opět zítra, musím si ty zážitky vždycky nejdřív sama srovnat, aby se o nich dalo psát. Malá fotografická ochutnávka - na tyhle schodiště si tady potrpí. Na kočky taky :-)

Jak se to jenom..

Já si prostě nevzpomenu. On se totiž ten karneval nejmenuje Carnaval, to je adoptovaná brazilská tradice, do deštivého studeného portugalského únoru se nehodící. To, na čem jsme byli my, je karneval tradiční, odpovídá plusmínus českému masopustu a na to slovo nepřijdu, kdybyste mě mučili. Začíná to na i.. prostě ne a ne. Ale zeptám se a doplním :-)
Jinak Carnavalů tu bylo taky dost, ale to je taková pro mě nepochopitelná věc, vlnící se sambové tanečnice, obří barevné kostýmy, hlasitá hudba, a kolem postávají lidé v bundách a čepicích, úplně jako za sklem, nikdo netleská, jen se všichni diví, že jim není zima.
Protože si pořád nevzpomínám, budu slovo provizorně nahrazovat českým karnevalem a vy si to nějak uspořádáte, žejo?
Když jsme se domlouvali na srazu, zdůrazňoval Vasco, že tam máme být už ve dvanáct, že se musí vyjet před obědem, abychom to stihli. Jo, to jo :-) Ve dvanáct jsme tam byli dva Češi, Vasco přijel asi ve čtvrt na jednu a smál se, jak jsme všude včas. Do půl jedné se zhruba scházeli lidi, postupně hledali kostýmy a líčidla, aby pak sborově usoudili, že jsou strašně unavení a šli si dát ještě kafe. Když říkám lidi, myslím hudební a divadelní skupinu, která se věnuje portugalskému folklóru a patří pod mezinárodní organizaci GEFAC. Kamarád Vasco je člen, já tam občas chodím (chtěla bych s nimi zpívat), tak mě znají a vzali nás s sebou.(na fotce je Vera)
Vyrazili jsme do nitra Portugalska, směrem na Viseu, za chvíli sjeli z dálnice a pak už se jen točili po silničkách malých a menších, já okukovala kopce a stromy (hlavně eukalypty) a domečky a radost, že jedeme na výlet, mi vydržela celou cestu.
Nastává další zádrhel, totiž jméno vesnice si opět nepamatuju, Martin si to dokonce někam psal a já se chvástala, že to si snad budu pamatovat, ne? Tak ne. Pamatuju si, že poslední vesnice kterou jsme projížděli, se jmenovala Hombres, takže až tam pojedete, tak do Hombres a v další už to je :-)
Vystoupili jsme u nenápadně vypadajícího domu a všichni nám začali říkat - teď něco uvidíte, hlavně se chovejte jako doma. Jo - dům plný lidí, dětí a psů, stoly narvané jídlem, všichni se s námi přišli pozdravit a hned jsem dostala do ruky talíř a spousta vysvětlování co je kde a opět že se mám chovat jako doma. Většina těch lidí se zná z divadelních a hudebních představení, byli jsme tam jediní cizinci, ale bylo to skvělé. Nedalo se tam fotit, kdybych vytáhla foťák, udělám ze sebe okukující cizinku, takhle jsem si jen užívala pocit, že tam můžu být s nima. Jedlo se dlouho. Hlavní chod - feijoada - portugalské a brazilské typické jídlo, směs fazolí, masa a všemožných zbytků, občas se zeleninou. Jedla jsem zatím jen verzi z kantýny, ale na tu už se teď ani nepodívám. Tahle totiž byla doopravdy božská. Neskutečně tučná věc, plná klobásek světlých i tmavých, fazolí, kusů masa, kostí a ještě dalších neidentifkovatelných věcí (pořád jsem se ptala vedle sedící slečny, co z toho se jí), s chlebem a rýží. Já jsem tak uždibovala a ochutnávala a byla jsem opravdu najedená, ale takový nenápadný starší pán přímo před mýma očima snědl dva obrovské talíře, bez rýže, se vším co na nich bylo (kosti?) a pak si šel dát ještě sladkou tečku.
Pak už převléknout do kostýmů a vyrazit do ulic. Průvod masek, lidi z GEFACu hráli a zpívali a tančili, zastavovalo se u domů a zpívalo a lidi mávali z oken. Vždycky nám přišel někdo naproti, zakřičel - pojďte ke mě na skleničku - a šlo se. Deset kroků a zase zpátky, konzumace hojná - nejen alkohol, ale i sladkosti a káva. My jsme se drželi stranou, kostýmy nemaje (při odjezdu mi někdo nabízel propocený kostým anděla, odmítla jsem :-)), snažili se nepřekážet a fotit.
Nakonec průvod prošel celou vesničku, už nebylo kam a protože se zrovna krásně vyjasnilo, sedli jsme si na sluníčko a vyhřívali se, mě přepadl intenzivní jarní pocit, usmívala jsem se a fotila lidi kolem sebe a bylo mi krásně.

Poznámka - i v Coimbře jsem odlišná. Kdo mě viděl, ví, že mám opravdu hodně světlé vlasy i pleť a tak se tu semtam po mě někdo otočí, většinou s nějakou vtipnou německou poznámkou. Ovšem tady, na tom venkově, to byl extrém. Kdykoli jsem kolem někoho prošla, podíval se jednou a pak podruhé, pořádně :-) Jsem prostě loira - blondýna, v lepším případě tzv. nórdica.
Poznámka 2 - zkusila jsem dát fotky menší, aby se tak dlouho nenačítaly, ale připadá mi to malé, musí se rozklikávat. Napište, co si o tom myslíte a já to příště přizpůsobím.

Nezlobte se..

.. že moje příspěvky jsou v poslední době takové jalové, vážně melu z posledního.
Ale přece jen, rozhodla jsem se, že takhle to dál nejde a vyrazila z Coimbry. Zítra vám o tom napíšu - o výletu do nitra zelené země, o psech, kteří vypadají jako medvědi, o feijoadě, o karnevalu, o albínkách a pohodě na slunci.
Je zvláštní, jak jsou některé věci mezinárodní - třeba že i tady mají na konci duhy schovaný poklad. A duha a duhovka jsou slova stejného druhu.
Nejvíc teď utratím za horkou čokoládu - dobře se v ní rozpouští všechny starosti.

Update: Málem bych zapomněla. Předevčírem jsem si v kuchyni vařila večeři a podezřele dlouho se tam motal Pepé (syn paní domácí). Nakonec sebral odvahu a v jedné rychlé větě na mě vychrlil, že mi to v rozpuštěných vlasech sluší daleko víc a že bych to takhle měla nosit častěji. Udělalo mi to radost. Zaslechla to paní domácí a smála se a pak mi říkala - dej si pozor, je mu sice teprve 11, ale - je to muž!

Překvapení

Včera jsem asi v půl desáté večer vešla do baru Bigorna u Coimberské Staré Katedrály (Sé Velha) a první člověk na kterého jsem narazila, byla Marcela - spolužačka z gymplu ve Dvoře Králové. Neviděly jsme se od maturity a pak na sebe narazíme v miniklubu uprostřed Portugalska. Nedá se říct nic jiného, než že svět je malej. Vím, že tu kdysi byla, potkala ji tu spolužačka z medicíny a vyprávěla mi to, no a teď přijela znovu, na doktorát. Vypadá spokojená a školně úspěšná.
Já mám jinak velkou krizi osobní, nedá se to zatím moc popisovat, fakt je, že mi teď bylo hodně mizerně, dneska je to už trošku lepší.
Venku je náádherně, tak větrám, peru a suším, vyluxovala jsem si ty svoje dva metry čtvereční, utřela prach, poskládala papíry na stole a pouštím si u toho brazilská cdčka od Naiary. Taky jsem nakoupila - tuňáka a rajčata a špagety a olivy a džus a dobré sladké hrušky, kterých je teď všude plno.
Pár zajímavostí:
Katce někdo ukradl ve studovně, když si na chvíli odskočila, z baťohu foťák a krabičku tampónů. eMova poznámka - asi nějaká menstruující kleptomanka :-)
Z naší mezinárodní Erasmácké skupiny se stává pěkná telenovela, prožívají se tu velké schody i rozchody, každý kdo odjede, tu nechává nějaké zlomené srdce a drbací zpravodajská služba má plno práce.
Začal tu Carnaval, svátek, každou chvíli potkává člověk lidi v maskách, další důvod proč pít a slavit a veselit se.
Mravenci se po útoku vrátili oknem, zaútočila jsem podruhé a zatím dobrý.
Pilně fotím, snažím se vytvořit dlouho slibovaný gastronomický článek.
Nakoupila jsem další várku pohledů a dokonce i krásné známky, ale pořád se nikdo neozývá, kdo by je chtěl dostávat. A já je tak ráda posílám. Takže napište, buď do komentářů, nebo na Ofelie24(zavinutec)gmail.com adresu a já vám pošlu kousek portugalského jara.
Mějte se dobře, ať už to dobře znamená cokoli.

Tralala!!!

Gynekologie za 14! Pam, pa dam! A pak že nerostou..

I v loterii se občas vyhrává

Dnes jsem psala zkoušku z ORL - tedy uši, nosy, krky. Zvrhla se ve velkou tipovací soutěž, tentokrát místopřísežně prohlašuji, že to bylo záludné, spousta chytáků a slovíčkaření, což mě pěkně mátlo. Nicméně uvidíme, dost jsem otipovala dobře, něco napsala, praktická část jakž takž. Musím přiznat, že tentokrát mi vůbec nevyšel předzkouškový závěrečný opakovací den, vůbec jsem se nemohla soustředit, už jsem fakt unavená, ale je pravda, že to, co bylo ve skriptech, jsem si dneska vzpomněla, a zbytek bych nevěděla tak jako tak. Tedy.
Mám první výsledek - minulý pátek a porodnictví - splněno!!! Za 10, což není nic moc, ale vem to čert, hlavně že to nemusím dělat podruhý. Vyplnilo se, že druhé termíny tu bývají výrazně těžší než první, v prvním sázeli dobré známky jednu za druhou, u nás byla jen jedna patnáctka, spousta lidí neudělalo vůbec a třeba Elsa, která bývá hodně nadupaná, tak má taky desítku, jako já. Tož nesmutním.
Peníze nejdřív příští pátek. Spíš až pak. Ale jedou, tak aspoň něco.
Dneska a zítra odpočinkový program - spaní, potulování po městě, večeře u holek, příjem gratulačních sms k první velké splněné zkoušce atd atd..

Jen pro případ..

.. že by se do Čech doneslo, že jsme tu dneska měli zemětřesení - nic mi není, o zemětřesení vím jen proto, že to bylo večer ve zprávách, ale na Algarve evakuovali školy a vykolejil vlak a spadl do řeky a vůbec to bylo dramatické. Prý to bylo cítit i ve Španělsku. Já jsem si fakt ničeho nevšimla :-)
Portugalci včera v referendu odhlasovali legalizaci potratů, sice nepřišlo povinných 50% voličů, ale rozdíl byl natolik velký (ANO 60%, NE 40%), že premiér řekl, že vláda výsledek udělá platným - legalizuje. Už se tu hlasovalo v roce 1998, tehdy bylo referendum taky neplatné kvůli malé účasti, vyhrálo těsně NE. Mimochodem, malá účast se tu všeobecně svádí na počasí, včera hrozně pršelo :-) Na oslavu vítězství v referendu (u nás doma všichni pro) paní domácí upekla obří kus prasečí nohy a uspořádala hostinu, i pro mě. Před referendem tu už tak dva měsíce běžely obrovské kampaně pro a proti (dej Portugalci názor, udělá kampaň), k problému se vyjadřovali všichni od knězů po babky s roštím, ale nakonec stejně zvítězilo to typické - venku je hnusně, nikam nejdu.
Vyměňuje se nám tu Erasmácká parta, ti, co měli jen jeden semestr, jedou domů a přijíždějí nováčci, máme to samou rozlučku nebo uvítací party. Já nikam nechodím, neboť se stále ještě učím. Mravenci po mém zdrcujícím útoku vyklidili pozice, tak čekám, jak dlouho jim to vydrží. Nechávám na stole návnadu - koláček. Zub se umoudřil, splaskla jsem a už můžu normálně kousat.

Zas o kousek moudřejší

Roste mi zub. Poporůstal už nějakou dobu, včera večer se definitivně rozhodl a vyrazil na světlo. Dívala jsem se na film a bolel mě obličej. Jenže jsem brečela nad filmem a bolest a otok přikládala psychickým faktorům a teprve po příchodu do koupelny k čištění našla novinku. Krom vyrostlého zubu se mi na okolní napuchlé dásni nadělaly afty, tvář mám jako křeček a uzliny na krku jak pingpongáče. Zatím jenom pozoruju, když to zítra nepřejde, tak to půjdu někam ukázat.
Jo a ten film se jmenoval Los lunes al sol, česky Pondělí na slunci, a byl o chlapech a asi spíš víc pro chlapy, ale doporučuju i pro dámy, protože tam hraje Javier Bardem, a toho já tedy můžu. Charisma a tak.. :-)
Našla jsem díru ze které lezou mravenci. Zítra nastane útok. Zasprejuju je a ucpu.
Co je horší, tak jsem při uklízení dneska objevila pavučinu a kde je pavučina, je i pavouk. Kdo mě zná, ví, co tento fakt pro mě znamená. Asi vycvičím paní psovou na lov pavouků. Dneska nebyli domácí doma a nechali mi ji na celé odpoledne. To je rozdíl - dá se s ní mluvit (teda já na ní mluvím a ona chápavě přikyvuje), když se učím, tak mi leží na nohou a hřeje, semtam mi olízne ruku a pojídá všechny zbloudilé mravence. Přikládám foto.

Zpravodajství ze západu

Novinek je málo, ale přece.
Celotýdenní měňák (mně ňák není dobře..) se proměnil v regulérní nachlazení, takže už čtvrtý den sedím doma, smrkám, kašlu a bolí mě hlava. Dneska je to o dost lepší, ale už mi to celkem leze na nervy, navíc se mi přes noc udělala na obličeji taková bezva vyrážka.
Zítra jdu na zkoušku - porodnictví, držte palce od 10 v. č. (vašeho času :-), něco jsem se naučit zvládla, ale že by to bylo božské, se říct nedá. Trošku mi vadí systém zkoušek, kdy je sice přesně předem dané, co máte vědět, na druhou stranu je nutné se učit všechno nazpaměť, pokud mám ze 4 možností vyjmenované jen 3, je otázka špatně. Takže po dlouhé době zase opravdu bifluju, a nějak mi to zvlášť nejde. Navíc jsou tu i otázky typu - desenvolvimento - tedy - napiš o daném problému, co víš, kde já si vždycky vzpomenu tak na půlku věcí, kdyby se mě na to někdo ptal, tak to řeknu. Nonic, stále ještě bojujem. Ale je to dlouhý.
Mrchy mrňavý našly v šuplíku rozdělaný balíček Halls Med a citron a nalezlo jich tam asi deset tisíc, hallsky se úplně hýbaly (nejsou nijak pevně zavřené), když jsem na to přišla, tak jsem se tak rozzuřila, že jsem ten balíček úplně rozervala, mravence rozházela po pokoji a rozšlapala, nebo zamačkala a když pak přišel Martin, tak se mi strašně smál, protože jsem je měla i na obličeji. Připomínám, že v pokoji nenechávám nic, co by jim mohlo chutnat, všechno jen zavřený, nebo to balím do sáčku nebo do plastové krabičky a stejně se občas najde něco, co sežerou. Jen co se mi udělá líp, abych mohla větrat, nastříkám na ně ten postřik od paní domácí, protože ztrácím trpělivost.
Erasmus centrála stále ještě neposlala peníze na druhou část pobytu, na emaily mlčí. Asi to bude problém ve vyšších patrech, protože peníze nedostal ještě nikdo, nehledě na fakultu a univerzitu.
Ráda bych posílala pohledy se známkou, ale není to dost dobře možné, protože pokaždé, když posílám pohledy z pošty, stojí jinou cenu, takže nemůžu koupit příslušnou známku. A přitom posílám vždycky pohledy stejného rozměru do stejné země. Podezírám tu paní, že to vymýšlí na místě. Ale nevadí, já na poštu chodím ráda, spíš že mi připadá, že hezká známka je třešnička na dortu.
A protože celý tenhle příspěvek je podivně mrzutý a nenaladěný, jdu si spravit náladu. Prohlásila jsem se za částečně uzdravenou, tedy schopnou pohybu, osprchovala se, zamaskovala vyrážku a jdu na večeři do kantýny, dám si kus pořádného masiska (vegetariáni prominou) a zítra jim ukážu!

Update 09/02/07 - Tak docela dobrý. Mám tam nějaké chybky, ale celkově vzato by to na projití stačit mělo, pocity dobré, napsala jsem, co to šlo. Výsledky snad už příští úterý.

Už!

Kdo čeká článek pouze gastronomický, bude zklamán.. Tedy ke včerejšku. Vyrazila jsem za změnou studijního prostředí k oceánu. V Coimbře svítí sluníčko a chodím se učit ven, tak jsem to chtěla spojit. Vyrazili jsme s takymedikem Martinem ráno po osmé z liduprázdné Coimbry, ale Figueira da Foz nás přivítala nevlídným počasím, zimou a na sezení venku to nebylo. Dumali jsme nad kafem, co dál a rozhodli, že se dojdeme podívat na pláž a pak se uvidí. Zašli jsme za roh a tam to bylo - bleší trh!! Neuvěřitelná spousta malých stánků s ještě neuvěřitelnějším množstvím věcí - od hodinek po holínky, nic nevyjímaje, viz přiložená fotodokumentace.

Martin na začátku prohlásil, nojo, to je něco pro tebe, ženská, to tě odsud nedostanu, aby to pak dopadlo tak, že jsem na něho všude čekala, postupně se už trošku nudila, zatímco on hrabal, přebíral a nakupoval. Já jsem vyhrabala krásné staré pohledy a kdo mi pošle svoji adresu, ten jeden dostane :-) A když už jsme byli v tom nakupování, zamířili jsme ještě na městský sobotní trh, obrovská hala plná ryb, zeleniny a všelijakých mořských potvor.
Koupila jsem tam ty olivy, poté co jsme je ochutnali, se Martin vrátil a koupil jich asi kilo, byly fakt úžasné. Načež jsme se vším tím nákupem a rozvernou náladou došli na pláž, kde jsme udělali piknik. Všimněte si uprostřed krásných, vlastnoručně mnou vyrobených řízků (babi!!).

Abychom taky něco sestudovali vrátili jsme se do Coimbry, po cestě z nádraží potkali Rolanda, který šel zrovna na svoji rozlučku, odjížděl. Takže opět změna plánu, kafe s Rolandem, snědli jsme většinu těch oliv, dorazili další Němci a hovor plynul, takže jsem se pak honem rychle utrhla, že už se tedy jdu učit. Roland vlevo, vpravo Johannes.

Doma jsem přečetla alespoň jednu kapitolu, trošku ukolíbala svědomí a vyrazila na plánovanou oslavu Katčiných narozenin. Vyklubala se z toho festa roku, jedlo a pilo se značně (já s rezervou, podvádím :-), po jižansku zpívalo, křičelo a vyprávělo. Je skvělé pozorovat, jak českoněmecká půlka stolu povídá a způsobně jí, zatímco italskobrazilskoportugalská pije, drobí, rozlévá, vykřikuje, zpívá, zase pije a zpívá o to víc. Hráli jsme tu skvělou hru, kdy vám celý stůl zpívá, dupe, tleská a vy musíte vypít to, co máte zrovna ve sklenici do dna. Dělá se to tak, že vám někdo za zády dolije plnou a pak zazpívá. Já jsem podváděla, dolívala si jen malounko, ale stejně jsem pila minimálně třikrát até o fim, do dna. Jednou za sebe, jednou za Čechy a jednou za holky.. No - po přesunu (vše ve válečném líčení - festa byla ve znamení brazilských indiánů) do shots baru jsem zjistila, že už mám asi dost a odebrala se k domovu, což má za následek, že mi dneska není špatně, jsem vyspalá, mám telefon, doklady i bundu, což se o všech účastnících říct rozhodně nedá. Fotky z festy, včetně mojí maličkosti ve válečném líčení, zase příště.
Até o fim!

Malá ochutnávka

Dnes jsem prožila sobotu snů. Zítra spáchám článek, ale dovolte malou ochutnávku.. Ty nejlepší olivy!