S pravdou ven

Vzhledem k tomu, že už je to jisté a stoprocentní, můžu to prozradit. Pronajali jsme si s eMem byt na Barrandově. Tak nějak jsme podědili levný nájem po kamarádce, takže po letech opouštíme Jižák a kolejní prostředí a stěhujeme se do bytu. Držte nám palce!

Králík po portugalsku

Období těsně před Vánocemi je v Portugalsku časem tradičních Vánočních večeří. Pořádá je každá instituce, taky kluby, kroužky a spolky, všude tady visí plakáty. Jednu takovou večeři prováděl taky můj kruh ze čtvrťáku a pozvali mě. Jedním slovem – paráda.

Jak se dělá portugalská party? Vezmete 15 Portugalců a jednu Češku, nacpete je do jedné kuchyně a necháte podusit. Prostě – všichni najednou, jeden křičí přes druhého, všichni se snaží škrábat brambory a v přestávkách se dohadují, všechno doprovázejí divokou gestikulací s nožem v ruce. Na plotně se něco pálí, u okna stojí Luís a hlásí, že se asi na plotně něco pálí, ale nejde tam, protože by si musel položit cigaretu. Do toho na mě přes všechny volá Nené, jestli taky máme v Čechách králíka a jestli ho taky jíme. Pak se situace trošku uklidnila, protože to vaření všechny přestalo bavit, zejména holky, kupodivu. Takže jsem zůstala v kuchyni jen já (chtěla jsem okoukat recept) a kluci, vařili jsme a hráli karty. Uvařila jsem rýži, Neného to velmi okouzlilo, takže pak celý večer otravoval všechny větama typu: Chutná ti ta rýže? To vařila Pavlína!! Králík se podařil, zájemcům můžu dodat recept, není pečený, ale dušený s červeným vínem a česnekem a kořením, tak jako na tmavo. K tomu pečené brambory, moje rýže, grilované kuře, dort, zmrzlina a spousta pití. U jídla nastalo další vyptávání, jak u nás probíhají Vánoce, co jíme a pijeme, co dárky a tak. Zděšení jsem vyvolala tím, že dárky u nás nenosí ani Santa Klaus, ani Pai Natal, prostě žádný starý děda, že nám je nosí Ježíšek, což je vlastně čerstvě narozený Ježíš (my Češi a Němci, kteří mají stejnou tradici, používáme pro tenhle účel anglický výraz Baby Jesus). Když jsem tohle dořekla, nastalo zaražené ticho a pak se Ana zeptala – Ale máte Coca-colu, žejo??? Tož tak :-))) Naneštěstí má Nené kamaráda z Bulharska, takže mě bere trošku podobně, pořád se mě ptá, jestli jsme si taky v mateřské školce navzájem říkali soudruhu a jiné perly. Slíbila jsem, že jim přivezu ochutnat naše Vánoční cukroví. Spoléhám na maminku eMovou, že nám nadělí opět kýbl a budu moct kousek odvézt.

Po večeři nastal zlatý hřeb večera – karaoke! Nené dodal mikrofony a spoustu disků s předkousanou hudbou pro karaoke a začala produkce. Modří už vědí, že to bylo něco pro mě. Ale nejen pro mě. Vyblbli jsme se na tom dostatečně všichni, nejlepší je pouštět si po sobě zpátky to, co jste nazpívali, to se člověk fakt zasměje. Celý večer jsem fotila jako o život a hlavně natáčela hudební produkci. Nejlepší je asi píseň No woman, no cry, pustím Vám to, až přijedu.

Tímhle večerem se definitivně zlomila bariéra mezi mnou a zbytkem kruhu, už mě neberou jako bledou exotickou postavu, taky už jsem jim schopná spoustu věcí říct a vysvětlit, třeba jak je to u nás s tím králíkem :-) Zdravím svoji milovanou babičku a dědu!

Pečené brambory

Oloupané brambory nakrájíte na menší kousky.

V hrnku rozetřete prolisovaný česnek a hrubou mořskou sůl, pak přidáte sladkou papriku a olivový olej tak od oka. Vzniklou kašičkou obalíte brambory, naskládáte je do keramického pekáče, podlijete bílým vínem a upečete v troubě. Dobrůtka.

Otázky a odpovědi

Teplota klesla k nule a na řadu přicházejí debaty o počasí. Dneska se mě asi tak 20 spolužáků ptalo, jestli je mi taky zima, že přece musím být zvyklá.
"Máte tam přece větší zimu, ne?"
"To jo, ale jen venku." My v Čechách totiž máme topení.
Právě jsem v kuchyni potkala paní domácí ve flanelovém pyžamu, tlustých ponožkách, s ohřívací lahví v ruce. Já spím v roláku, teplákách a tlustých ponožkách. Jde to, ale upřímně, těším se domů, k radiátoru.

Tak jsme byli včera na Portě..

.. bane, co to plácám, dneska v Portu jsme byli. Já, Martin a Katja. Ráno jsem po cestě na nádraží pěkně mrzla, a to jsem měla rukavice a šálu, čepice by určitě neškodila. Displej ve vlaku ukazoval venkovní teplotu 5 st. C, sluníčko svítilo, moře se vlnilo a my dorazili do Porta ve výletní náladě. Nádraží São Bento je ta nejlepší brána do města, je z půlky ve skále, vystoupíte z vlaku a nad vámi jsou domky na skalním ostrohu, křičí racci a ve vzduchu je oceán. Budova je vysoká, s opravenými azulejos (tradiční modrobílé kachlíky) a voní tam pečené kaštany a káva. Vydali jsme se prozkoumat katedrálu a pak se spustili do Starého města. Tady jsme pochopili, proč se Portu říká Černé město. Tmavé, úzké uličky. Na vyhlídce, odkud všichni turisti horečně fotí třpytivou řeku pod sebou a výhledy na město, leží skupina bezdomovců v hadrech, s vínem. Všude se potuluje spousta psů, semtam opilec (v neděli ráno), odpadky, křik ženských z balkónů, odněkud hraje hudba a na každém domě visí buď prádlo, nebo rovnou portugalská vlajka. Připadali jsme si trochu stísněně, se stříbrnýma foťákama tak nějak nepatřičně, jako kdybychom byli u někoho doma potmě na chodbě a viděli a slyšeli něco, co se nemá. Trošku jsem se bála a hodně se mi to líbilo. Najednou obrat o 180 stupňů a na konci ulice se objeví řeka, zase zasvítí slunce a prostor se otevře, nad námi most a vedle řeka a na řece lodě a lodičky. Lidi na procházce, na projížďce na kolech, ruch a zase ta vůně kávy a já mžourám do sluníčka, pojídám toust a vyprávím, že se mi dneska zdál první sen v portugalštině. No fakt. Pak zase do města, škoda, že je téměř všechno zavřené. Ale i tak, okukujeme stánky s korálky, pak si konečně dáváme kávu a dortík, procházíme Vánoční trh a zkoušíme si čepice a nakonec se úplně zmrzlí vracíme na São Bento, kaštany na zahřátí a pak už na vlak a domů do Coimbry. Teď je večer, jsem uťapaná, u horkého čaje a topítka se zima zdá vzdálená a tak se tu mám a píšu, jaká byla druhá adventní neděle. Už jen dva týdny!

Milý Ježíšku

Protože jsem byla celý rok hodná, nezlobila jsem, nechodím s holýma zádama a jím polívky, přála bych si pod stromeček barevnou čepici a nové voskovky. A kdyby to šlo, tak taky bublifuk, to kdyby mi zas někdy bylo smutno.
Děkuju,
Tvoje Ofélie

Co se stalo nové

Ano, nepíšu, mea culpa, ale však já vám to vynahradím.

Začnu zvesela. Nepsala jsem proto, že jsem všechen volný čas mimo školu trávila sháněním letenky z Čech do Portugal, po Vánocích. Už ju mám. A jakou! Dovoluji si vám oznámit, že letím z Vídně, přes Mallorcu. JINAK TO NEŠLO. Fakt. Zeptejte se eMa. Nebo mě. Velké letecké společnosti jsou odporní vydřiduši. Nízkonákladové společnosti nemají moji kombinaci města a datumu. Takže moje cesta bude ideálně vypadat asi takto: Ve 3 ráno žluťáskem do Vídně, tam check-in a hurá na Mallorcu, přestup a zpátky na pevninu, do Lisabonu. Přes Lisabon (taxík, nebo Luis) na vlak do Coimbry, a tady nejlépe tágem do bytu (šlo by to asi i autobusem, ale budu mít kufra – tedy aspoň doufám). Slabých 18 hodin, když všechno půjde dobře :-) Nezoufám, mohlo to být horší. Vlastně by mi nevadilo zůstat chvilku trčet na Mallorce.

V Portugalsku jsou záplavy, deště vytopily historické město Tomar, bohužel o týden dřív, než jsem ho stihla navštívit. Teď se chystám podívat se na předvánoční Porto, snad to půjde. Portugalci tvrdí, že zatím jen tak poprchává, pršet prý začne až v zimě. No já nevim.

Nějak mě nejde ta Vánoční nálada, jen ve vzácných chvilkách, kdy myslím na Čechy, advent, svíčky, větve a cukroví, ale je to taková ta naivní představa, jako v kresleném filmu a dlouho to nevydrží. Tak si maluju. Většinou po večerech, když už mi nejde učení. Objevila jsem nový rozměr kreslení, beru to spíš jako fyzickou aktivitu, než duševní, ryju do papíru a lámu pastelky a zuřivě čmárám a škrábu a nesmírně mě to baví. Ráno ty papíry zmuchlám a vyházím a večer zase znova. Z voskovek jsou úlomky a dochází papír.

Naučila jsem se mluvit anglicky tak, abych si nepřipadala jako postava z telenovely (myšleno používání více než 3 přídavných jmen a rozkošatění slovníku). Místní červené víno obdivuhodně zlepšuje přechod pasivní slovní zásoby do aktivní. Ještě to samé portugalsky. Už to bude trvat jen chvilku, alespoň jsem optimista. Včera mi spolužák Luís chválil portugalštinu. Ba co víc – nepoužil slovo bem, tedy dobře; ale doslova řekl, že už mluvím fixe, tedy super, skvěle, dooost dobře (je to takový to slovo, co používají osoby mezi 16 a 25 lety pro vyjádření libosti). Nezávisle na tomto faktu jsem dostala vzkaz, že se se mnou dobře povídá. Aspoň tak.

Portugalec gentlemanem? Nikdy! Tuhle jsem stála u Martina před domem a čekala. Je to úzká ulice, v kopci, jednosměrná a velmi rušná, zkratka od řeky. Chodník je jen na jedné straně a já stála na chodníku. A shora se blížil pán. Místo toho aby mě obešel, tak mě velmi ostře požádal, abych uhnula, počkal si, až vlezu do ulice mezi rozjetá auta a pak prošel za mnou. Dlouho jsem se za ním dívala. Dnes v autobuse se paní vedle mě chytila tyče na tom stejném místě, co jsem se držela já. Prostě chytila tyč i s mojí rukou a držela. Za chvilku mě to přestalo bavit, tak jsem svoji ruku vycukala odspodu a říkala si, že bez toho bych se tedy obešla. A dnes ráno v nemocnici ve výtahu si jiná paní stoupla nohama přibližně tam, co už byly moje nohy a protože byla tlustá, tak mě za chvíli přetlačila a uhnula jsem. Přitom ve výtahu byl jen jeden další člověk. Očividně chtěla stát zrovna na tom místě a nikde jinde. To jsou mi překvápka.

A malý bonus. Také jste se vždycky dobře bavili při čtení vzorových vět v jazykových učebnicích? Jestli ano, nabízím pár perel z mojí drahé Portugalštiny:

Ao ver o hipopótamo no centro da cidade, ficou muito surpreendido.

Když uviděl hrocha uprostřed města, byl velice překvapený.

O Paulo, além de ser inteligente, é também simpático.

Kromě toho, že je inteligentní, je Pavel také sympatický.

Ultimamente tenho limpado sempre o chão.

Poslední dobou pořád myji podlahu.

As pessoas alegres dizem que canta.

Veselí lidé říkají, že zpívá.

Não roubarás!

Nepokradeš!

Jinak se vlastně nic nestalo. Baví mě škola, neuvěřitelné, takže tam poctivě docházím a učím se. Ana Beatriz se má k světu. Večer v Coimbře svítí vánoční světýlka.

Knihovna, Kundera a já

Tak takhle nějak si ten podzim tady představuju. Svítí sluníčko, já chodím kilometry přes Coimberské kopce a věci se usadily, začínám mít jasno v tom, jak dál.
Včera jsem si byla zařídit průkazku do Městské knihovny. Protože už to tu trochu znám, vyhradila jsem si na to téměř celé odpoledne. Na první pokus jsem neměla potřebný papír. Takže domů, naštěstí to mám asi tak minutu. Na druhý pokus paní dlouze studovala moji občanku a pak se mě zeptala, z jaké země jsem. Že to nemůže najít. Pak dlouze vypisovala moje údaje do počítače, vyráběla kartičku a za mnou se zatím vytvořila obří fronta, čímž se nenechala znervóznit. S čerstvou průkazkou v ruce jsem se vydala na průzkum knihovny. Dají se tu půjčit knížky, cd, dvd, taky sem můžu chodit na internet, což začíná být aktuální, domácí síť pořád nefunguje. Jediná nevýhoda – není tu ani slovo jiným jazykem než portugalsky. Tohle nás tu nepřestává překvapovat, ani v univerzitní knihovně není dostupná téměř žádná cizojazyčná literatura, jako medik mám výhodu, že se tu aspoň dají sehnat velké anglické medicínské monografie, ale kamarádi z ostatních oborů mají trošku smůlu. Hádejte, co je v sekci Literatura checa? Kompletní Kundera, Havlovy Dopisy Olze, Hrabalova Příliš hlučná samota a pak jedna kniha od člověka jménem Joseph Konan nebo Kanon (nepamatuju si přesně), což se mi zdá, že je asi omyl :-) Tak jsem si půjčila Kunderu v portugalštině. S úmyslem ho číst. Jde to, znám tu knihu česky dobře. Jen je to zvláštní. Moje portugalština teď trošku stagnuje, protože se učím do školy a nemám moc času na gramatiku. Tak aspoň čtu. Nejdřív Harry Potter a teď ten Kundera. To jsou paradoxy, co?
Už jsem tu víc než dva měsíce. Připadá mi to spíš jako půl roku, za tu dobu jsem zvládla tolik věcí. A tolik se toho naučila, hlavně o sobě. Potkala jsem tu pár skvělých lidí. Ve tři hodiny ráno mi napíšou, že kdybych potřebovala trochu ticha, tak že můžu být s nimi (Němka Katja). Na náměstí před kostelem mi řeknou, že za to pozvání na kafe nechtějí nic, vlastně jo, moje přátelství (Portugalka Ana). Moje cesta do Santiaga je dlouhá a krásná.

Je důležité mít přátele, kteří vám umějí nabídnout ticho.