Podzimní

Do Coimbry přišel podzim. Přestali jsme se Portugalcům smát, že nosí zimní boty s kožichem, a začali jim závidět. Babímu létu se tu říká Léto sv. Martina. Pojídají se pečené kaštany na kila a pije víno a odpoledne se dá ještě chodit v tričku.

Do Coimbry přijel taky na týden eM. Přivezl ono skvělé babí léto, kufr plný věcí a mě trošku větší klid na duši. Odjel dneska v noci (kufr plný portského a jiných dobrůtek) a ráno se zkazilo počasí, začalo pršet a fouká studený vítr a tma je už v půl šesté. Jsem nastydlá, tak sedím doma a popíjím čaj a poslouchám Plíhala. Taky mám na chvilku co číst, ale šetřím si to :-)

Za ten týden jsme stihli spoustu věcí, hlavně ovšem víkendový gastronomický výlet do Bragy za Pierem. V životě jsem nestrávila takový čas o víkendu jídlem. Považte – ráno důkladná hodinová snídaně – housky, marmeláda, sýry, čaj, vše v množství větším než malém. Následovala sprcha a kolem poledne jsme se konečně vykopali na výlet. Autem, samozřejmě, po Portugalsku. Po příjezdu na cílové místo Pier zavelel procházku, ale odhodlání mu vydrželo tak 10 minut, poté ho přepadl nezvladatelný hlad a vzal nás všechny na oběd. Předkrm, polévka, hlavní jídlo, víno, dezert, káva, a dvouhodinové posezení. Pier povídá a povídá a venku mezitím plyne odpoledne.. Kolem čtvrté konečně vyrážíme na nějakou památku, tady ovšem v pět zavírají a stejně už je skoro tma. Tedy nejvyšší čas obrátit se k domovu, a doma, co jiného než večeře. Po večeři pečené kaštany. A k nočnímu povídání aspoň čaj a čokoládička. Neuvěřitelné. Ten člověk si umí jídlo užít a přesvědčit k tomu i druhé. Víc než dva dny bych nepřežila, ale takhle jsem si to užila :-) Velmi jsme ho pobavili, když jsme mu vyprávěli, jak jezdíme na výlety vlakem, se svačinou v baťohu.

Velký objev – mluvím. Jsem schopná si povídat se spolužáky portugalsky (oni sice jen tak tlachají a já se musím pekelně soustředit, ale i tak), koupit lístky na vlak, objednat po telefonu taxík, domluvit se s číšníkem, objednat si i jídlo, jehož název neznám, a domluvit se se zubařem. To je ovšem dovednost, kterou jsem si mohla odpustit. Na večeři jsem kousla do olivy (Tučňákův komentář – špatně vybraná země, to by se ti ve Švédsku nestalo :-)) a zlomila si zub. Ulomený zub odhalil ostrou hranu zubu vedlejšího, takže jsem se vydala za zubařem. Pěkně jsem se vybála v čekárně, jako u zubaře vždycky. Sestřička mě vedla jako na popravu dlouhou chodbou a přitom se mě podezřívavě ptala, jestli mluvím portugalsky, já řekla, že pouco, tedy trochu. Pak jsem celá zpocená přednesla větu Včera jsem kousla do něčeho tvrdého a zlomila si zub. Pan zubař se rozesmál, že to teda vůbec není pouco, že mluvím pěkně, zeptal se jestli kde je ten zub, já řekla dole vlevo a byli jsme kamarádi. Hrany provizorně zacementoval a přitom mi vyprávěl, že za měsíc jede do Prahy zpívat na soutěž pěveckých sborů a ptal se, jak je to teda s tou zimou a sněhem. Tož tak.

Chystám sérii článků gastronomických a také konečně zeměpisně historických. A jedno překvapení.

Můžu vřele doporučit jednu z cestopisných knih od muzikanta Jana Buriana Výlet do Portugalska. Některé jeho postřehy se téměř doslovně shodují s mými zápisky v deníku nebo tady na blogu. S tím rozdílem, že já piju bica a on galão