Zlepšujou se, hoši

Včera odpoledne jsem se rozhodla spravit si náladu ze zkoušky návštěvou nemocniční pohotovosti, protože mě už tři dny pobolívalo ucho a pořád se to nějak nelepšilo. A světe div se - vše vyřízeno snad během třičtvrtě hodiny, byla jsem z všeobecného příjmu odlifrována velmi svižně na ORL, tam hned na řadě, tlustý pan doktor mrknul do jednoho a do druhého ucha, konstatoval oboustranný zánět (ulevilo se mi, že mi něco je, připadám si tu vždycky jak simulant..), napsal mi dlooouhatánský recepis a už jsem byla venku. Nebýt toho, že mě celá legranda stála 9 eur jen za vlez na pohotovost a 15 za léky, tak to bylo velmi elegantní. A ohledně dlouhého receptu - je obecně známo, že se tady píšou zbytečnosti - dostala jsem anibiotikum, NSAID, antihistaminikum a ještě kapky (ATB+kortikoid). Vše zodpovědně aplikuju a už je mi daleko líp. Aspoň nemusím chodit po světě a soustředit se jen na svoje ušiska, jako poslední 3 dny.

V čekárně si se mnou povídala taková starší paní, vůbec neměla tušení, že existuje nějaká Česká republika, natož kde leží, ale když jsem řekla, že vedle Německa, tak se velmi podivila, že má v Německu dceru a ta jí prý nic takového neříkala :-) A pak se vyptávala na rodinu, rodiče a sourozence a když jsem řekla, že mám jen jednu sestru, tak se vyděsila a ptala se, jestli tatínek neumřel.. :-)) ona sama má 7 dětí, 5 sourozenců a tak jí každou chvíli někdo telefonuje a vůbec. Zdravím tímto svého živého tatínka, taky eMa, co má 4 sourozence a velkou rodinu a taky všechny, co mě ještě čtou. Za měsíc se vrátím! Do té doby se milujte a množte!

Zhnusena a pohoršena

Dnes jsem měla praktickou zkoušku z neurologie. Spolu se mnou ještě Němec Lucas, zkoušela nás jeho profesorka, jednou jsem u ní byla na hodině a vyprávěla jsem o tom ještě měsíc (paní středního věku, dekolt až na pupek, během hodiny postupně líbá pacienty, studenty, hladí je po vlasech a tulí se k nim, do toho vykřikuje věty jako - Vy jste takový pěkný chlap, jen kdybyste neměl tu zkurvenou mozkovou příhodu - cituji doslova!). Za celou dobu si povídala pouze s Lucasem, líbala ho, všechno ho pěkně prozkoušela, načež dostal 15 bodů, mě se zeptala na 2 otázky, z praktického vyšetření jsem pro jistotu nemohla ukázat nic, dala mi jen 3 pusinky, načež mi řekla, že to neumím a věnovala mi pouhých 10 bodů. Jsem nasraná jako špaček. Protože jsem se to učila, skoro celý vyšetření jsem udělala sama, a pak skončím takhle. Příště ji tím kladívkem klepnu přes papuli.

Plavu

Rozhodla jsem se trošku odchýlit z dráhy úspěšné kavárenské povalečky a vrátit se ke sportovní minulosti. A dobře jsem udělala. Tady vypadá bazénové plavání trochu jinak než v Čechách. Posuďte sami.

Šla jsem včera večer odplavat další díl Kekepekla (modří vědí). Přišla jsem do bazénu krátce před devátou a než jsem se rozplavala, většina ostatních lidí odešla. Nakonec, tak od půl desáté, jsem zůstala v bazénu úplně sama. Plavčík si v boudičce něco četl a nijak si mě nevšímal, ale zhasnul světla a nechal osvícenou jen moji dráhu, taky mi zesílil rádio a tak jsem si plavala v úplně klidné, temně modré hladině, kolem mě jen trocha světla. Zpomalilo se mi vnímání, každý pohyb jsem prožívala úplně a zpomaleně, každé plácnutí rukou do vody vypadalo jako když se tříští modré sklo. Království za tuhle chvíli.

Pak večírek osamělé ženy - sama v hypermegamarketu, ještě s mokrýma vlasama, skloněná nad horkou polívkou a zase jako v kuželu světla, kolem rozmazáno, jen já a můj malý prostor. Najedená a unavená jsem pak šla nočním městem, ruce unavené, ale smysly zbystřené tím zážitkem; a koupala jsem se znovu, v té teplé tmě a tichu.

Relax aneb Nemusím, nemusím!

V pátek jsem z posledních sil v pět odpoledne napsala zkoušku. Daleko líp než v minulém semestru, tak to snad nějak dopadne, uvidíme jak se profesóra vyspí. Následovala večeře, ukňouraný telefon do Čech a abych na to už nemyslela, šla jsem do bazénu, abych provedla mozkový restart. Povedlo se. Plavala jsem a plavala, až už nás z bazénu vyhazovali, pak jsem šla ještě statečně do hospody, ale když už mi asi třetí člověk řekl, že vypadám fakt unaveně, nemluvím a vůbec bych měla jít domů, tak jsem šla.

A od té doby pohoda. Spím. Z plavání mě bolí úplně všechno, a co mě nebolelo, natloukla jsem si pádem na mokrých schodech v sobotu. S Martinem jsme na jeden zátah uvařili dvě polévky, oběd a ještě upekli jahodovo-broskvovou bublaninu. Posledně jmenovanou jsme způlky snědli hned v sobotu, způlky v neděli s Fernandem při čaji o páté, který se protáhl až na čaj o půl osmé. Pak jsem byla u holek, kde pro změnu někdo vařil pro mě, já seděla v koutku a tiše užírala skvělé bramboráky. Nakonec jsem nafasovala zásoby od těch, které už odjíždějí a mezi nimi byly i takové klenoty jako Písmenková polévka!

Až do středy mám volno, hodlám pokračovat v nastaveném výkrmně relaxačním duchu, dělá mi to dobře po těle i po duši.

Z tisku

V dnešních Hospodářských novinách. To, co se mi sem nikdy nechce psát, pěkně shrnuto. Jeden článek a druhý. Ve druhém článku místy schované pěkné údaje, kupř. velikost Lisabonu bez aglomerací a s nimi (čtvrtina Portugalců bydlí v Lisabonu a kolem), taky negramotnost, počet mobilů na počet obyvatel.. Až budete mít chvíli na čtení.

Je třeba doplnit energii

Není nějak co psát, protože všední dny se proměnily. Učím se. Už zase. Zatím to jde, sil je dost, hlava je po semestru odpočinutá :-), tak ji láduju spoustou více nebo méně užitečných informací. Chodím konečně pravidelně plavat, semtam kafe s někým, nebo kulinářské experimenty a jinak fakt nic nového. Nevím, jestli je to plavání, nebo učení, ale jedno z nich mi strašlivě zrychlilo metabolismus, žeru jako nezavřená, vůbec mě po návratu nepoznáte. Za včerejší večer zkonzumováno - po večeři v kantýně - kafe, 2 jablka, zbytek pytlíku kešu oříšků, 8 kostiček oříškové Milky (dárek od Petra s Karolínou, jedou domů, tak rozdávají zásoby, taky mi dali kartičku do půjčovny dvd), zbytek otevřené plechovky kukuřice, 4 plátky sýra a 2 mrkve. Ten mozek má hroznou spotřebu, co? Na zkoušku jdu v pátek večer, pro vás kolem 6, tak držte palce. Pak ještě pár dní volna a pak už to pojede jedna za druhou. Já se zase ozvu, až se něco stane.

Začínám odpočet

Letenka! Letenice, létavice, poletucha. Kouzelné datum je 28. července.

Ofélie

Na začátku pobytu tady jsem založila blog. Vytvořila jsem si alter-ego, Ofélii, aby sdělovala kamarádům, známým, rodině a všem, jak se tady mám. A týdny utíkaly a jak jsem se měnila já, měnila se i moje hrdinka. Ofélie je mnohem statečnější než já. Má sebevědomí, nadhled a schopnost hledat ve věcech to dobré, v zážitcích ty pozitivní. Jsem tak vzdálená své původní realitě, že svoji Ofélii umím místy i žít. Není potřeba utíkat ke knihám, filmům, hudbě, obrazům, abyste našli svoje optimální vyjádření. Svořte si ho sami. Můžete se pak v něj proměnit.
V příštím životě chci být zase a jen svoje hrdinka.

Konec dobrý, všechno dobré

Ačkoli se mě migréna držela srdnatě, nakonec až do nedělního poledne, všechno dobře dopadlo. To, co jsem původně plánovala řešit celý víkend, jsem nakonec stihla za nedělní odpoledne a večer. V pátek jsme odevzdali práci s Anou Beatriz, dneska ráno pediatrickou kazuistiku, dnes v podvečer jsem odprezentovala ortopedii a ještě stihla být 2 hodiny na pohotovosti na pediatrii. Takže se podařilo během několika málo dní vymazat ze seznamu spoooustu povinností, všechno v limitu a celkem v pohodě. Jen jsem teda mrtvola mrtvá. Takže - zítřejší plán je spánek, válení, plavání a sledování filmů, od středy se začínám učit na zkoušku.

Černá sobota

Upozorňuji, že následující post není pro maminky, babičky a všechny kdo o mě mají strach.
Už je dobře, ale bylo zle.

Dnes v poledne do naší poklidně obědvající domácnosti vtrhla sestra paní domácí, která v poslední době nějak zanedbává pilule a o to víc bere asi něco jiného.. Následovala hádka, pak bitva, při které zdemolovala kus bytu, její přítel mezitím rozkopal dveře, načež se pustil do sousedovic mercedesu. Řev, sklo a tak. Já seděla v zamčeným pokoji, okno otevřený, že kdyžtak uteču. Hluk přivolal sousedy, a telefon policajty, nějak to zpacifikovali. Vyfotili jsme spoušť, už je uklizeno, dokonce máme opravený dveře.

Odpoledne jsem se snažila soustředit na učení, ale pořád mi bylo tak divně a než jsem zjistila, o co jde, bylo pozdě. Spustila se mi pekelná migréna, taková ta, co se při ní dá jen bez hnutí potmě ležet a držela mě dlouho, několik hodin, dvakrát jsem se byla podívat, co je nového v záchodové míse. Teď, kolem půlnoci, všechno povolilo, už můžu koukat, taky jsem snědla banán a vypila nějaký čaj.

Tohle jsou přesně situace, kdy je poznat, že nejsem doma. Samotná ve tmě, jen s tou třeštící hlavou a všechno co je mi blízké je tak strašně daleko..

Dnes tak o všem

A o ničem.

Pátek odpoledne, konečně vysvitlo sluníčko. Dneska jsem odškrtla důležitý řádek ze seznamu povinností a koupila si za odměnu hromadu ovoce. Další dva řádky mají termín na odevzdání v pondělí, takže tenhle víkend se nikam nejede, nic neplánuje a jen se to dodělá. Doplánovala jsem zkoušky, došla se zeptat na fakultu, co a jak s odjezdem a už je červen a... První zkouška ode dneška za 14 dní.

Přišly mi tenhle týden dva dopisy, z toho jeden voňavý a jeden barevný a magický.

Upekli jsme s Martinem makové buchty, protože nás kamarád Fernando pozval na večeři do Republiky (studentského domu) a my slíbili, že upečeme něco českého jako dezert. Buchty vypadaly skvěle, nám chutnaly, Portugalci ovšem ochutnávali velmi obezřetně. Tady se mák vůbec nejí, všichni v tom viděli opium, každou chvíli nám někdo hlásil, že je to sice moc dobré, ale nějak se teď cítí ospale. Měli jsme z nich fakt legraci. Jinak ale jen to nejlepší - lidi z Republiky jsou zvyklí na cizince, znají spoustu Čechů (je tam taky Leandro, který byl na Erasmu na Slovensku, umí toho spoustu a semtam ho podezírám, že nám rozumí), Fernando vysvětluje a vypráví, měli jsme se dobře. A hráli jsme karty s Bernardýnem a Jeronýmem.

Lisbon story jsem viděla podruhé a to je tedy film F. Až přijedu domů, místo nudného promítání fotek vám pustím tohle.

A nakonec dvě drobné kulinářské historky:

Když tu byl eM, hodně jsem vařila. Tatiž - vařím ráda i bez něho, ale pro mě samotnou mě to skoro nemá cenu, jím tousty. No a nedávno jsem zjistila, že naše spolubydlící Romana každý večer holkám vyprávěla, co jsem uvařila, jak to v kuchyni vonělo, že jsem jí dala ochutnat. A když jsem napekla řízky, tak prý prohlásila, že mi snad bude platit, aby mohla večeřet s námi :-) A to se prosím mluví fakt o mně - o té nešikovné a nepraktické Off. No potěšilo mě to.

Druhá drobnost - Portugalci říkají takovému tomu ručnímu tyčovému mixéru varinha mágica, doslova tedy kouzelná hůlka (to, co používá Harry Potter se jmenuje úplně stejně). Vyprávěla jsem Carlosovi, že je to legrační a on - a proč? Já - no, ona vlastně není tak úplně mágica, ona je eléctrica. A on - to mě nikdy nenapadlo.. :-)))))
Optimismus!