V sobotu ráno můžete dostat spoustu nápadů, a pokud vás omezuje jen hranice vlastní fantazie, je z čeho vybírat. Vyrazila jsem tedy na Zbraslav, na stálou expozici Národní galerie - Sbírka orientálního umění, nadýchat se trochu dálek, když už měsíc sedím doma. Už jsem tam kdysi byla, ale je to dlouho, pamatovala jsem si jen, že je to rozsáhlé, minimálně na dvě návštěvy, což se znovu potvrdilo.
Jak jsem si to ve fantazii vysnila, takové to bylo, vlastně daleko lepší, protože to bylo skutečné. Všichni ti draci, tygři, lvi ze začátku se na mě poťouchle dívali, jak jsem procházela liduprázdnými sály, bála jsem se čím dál víc, v nejtemnějším koutě už jsem byla o metr menší a stála před krásně nasvícenými bůžky doslova posvátně. Obrazy tuší, drobounké tahy, škoda, že se k tomu nedalo blíž (začne na vás pískat nějaké zařízení a vyběhne paní), křehký porcelán nejen na krásu, ale kdysi i k běžnému použití. Po Číně Barma a Thajsko, víceruké božstvo, to jsem si moc neužila, protože z naplno puštěné klimatizace mi slzely oči, tak rychle na Tibet, pak Indii, Islám a končím u Korey, kde je k výstavě neobvyklá přidaná hodnota - ticho. Takové ticho, že ani neproudí vzduch, sedla jsem si a nechala se obklopit tou bublinou, všechno ztěžklo a zpomalilo.
Malinký odskok do Japonska, celé až příště, jen na chvilinku na malbu a grafiku, chytit do oka poslední kousek a vyšla jsem ven do zimy a zhluboka se nadechla.
Utagawa Hiroshige - Kosatce
