V hlavě

Celý den mi zní v uších kousek písničky: … uděláš si můj synečku mezi lidma haňbu. A jak tak nad tím přemýšlím (začala jsem už včera), tak mám takový nejasný pocit, že věci už nejsou jako dřív. Čtu si tady, na kraji Evropy, zprávy z Čech a haňbu mám, za to, že průměr český už dávno není šedivý, ale krvavý a nenávistný a hloupý. Pojďte všichni, rozpatláme to – zabil se, dědek starej a přitom pěknou ženu měl, co za tím asi tak bylo? Spisovatelka (cože to vlastně napsala??) se oběsila, představte si, dopis nechala.. Do třetice pašerák, to má za to, pacholek, co tam lez?? A už se to mele, diskutující s poetickými názvy jako Debil1 si sdělují, jak se nám to hezky povedlo, dokonce ho někdo vyfotil! Blesk se jednou rozhodl hrát si na slušný deník a fotky nezveřejnil, ale i tak jim udělal reklamu, na idnesu je na tohle téma asi 10 článků za poslední dva dny. Je mi upřímně líto rodin těch lidí, i když si myslím, že mají v téhle době jiné starosti než číst webové zprávy, ale stejně. Jakto, že to není větší haňba? Jakto, že dneska procházejí věci beze studu? Nemusím to číst a asi taky nebudu, ale věřte, že některé aspekty české reality se mi tady s odstupem zdají děsivé a svádět zlo a zákeřnost na „takovou tu typickou českou povahu“ asi neumím.

Peklo skončilo!!!

Hurá! Radujme se, veselme se! Peklo skončilo, odteď mám už jen jednu zkoušku týdně (ještě 4) a tu nejbližší až příští pátek. Výsledky pekelné – je to padesát na padesát. Pondělní zkouška z gynekologie se mi povedla, žádné záludnosti, napsala jsem, co jsem věděla. Sice mi něco chybí, celkově ale dobrý dojem a z praktické z minulého týdne mám dobrou známku, tak by to snad na projití stačit mělo. Jsou za tím taky téměř 3 týdny práce. Ovšem dnešní dermatologie. Měla jsem čas na opáčko od pondělí odpoledne, tedy v zásadě den a kousek a podle toho to taky vypadalo. Zmotala jsem, co jsem mohla, takže mám třeba půlku otázky dobře a půlku spletenou s něčím jiným, jistá jsem si jen asi dvěma, naštěstí, pokud jsem dobře pochopila, to dost motali všichni, tak to snad splyne. Přitom otázky nebyly nijak těžké, mít na to o 2 dny víc, určitě bych si s tím poradila, nic zákeřného, všechno jednoznačné. Praktické zkouška – poznávání obrázků - byla veselá, protože pan profesor vždycky zahlásil: Tohle je lehký!, pustil obrázek a nastalo rozpačité ticho, nikdo nic nepsal, všichni jsme se po sobě dívali a tak bezmocně gestikulovali, pak začala všeobecná šuškanda no a nakonec jsem tam něco napsala. Ze 4 obrázků jsem si jistá jen jedním, a ještě jeden jsem zdá se zdárně otipovala. Jeden úplně mimo a jeden asi špatně, ale to bohužel nikdo neví. Takže – celkově se obávám, že jsem to nedala, ALE nevadí, příště by to snad neměl být problém, fakt to nebylo těžký. Bohužel tahle termínová kolize vznikla tím, že tady studuju předměty ze dvou různých ročníků, na oba byl jenom jeden možný termín a gynekologii jsem vyhodnotila jako důležitější. Výsledky budou nejdřív za tři týdny, to už mi to asi bude jedno.

Jsem strašně unavená, zejména včera už jsem mlela z posledního, hlava nechtěla přecvaknout na učení úplně jiného předmětu, vztekala jsem se, že to nestihnu.. Takže – dneska už nic nedělám, jdu si koupit jídlo, protože jsem vyjedla lednici, snědla všechny čokoládičky a dopila kafe, pak si asi pustím film, abych se odreagovala a pak se pořádně prospím. Děkuju všem, co drželi palce a posílali smsky typu tfuj, tfuj, to mi vždycky udělá radost a minimálně v pondělí to fungovalo báječně.

Andy

Doneslo se ke mě, že příští čtvrtek půjde u nás v televizi další díl dokumentu o Andy Goldsworthym. Nahrajte mi to někdo! Prosím! Strašně prosím a smutně koukám, o tohle bych nerada přišla.

Update: Tak se mi na to konečně podařilo proklikat a zdá se mi, že už jsem to viděla, že je to druhá část dokumentu, který jsem viděla celý, první byla minulý týden, navíc to dávají ve 4 odpoledne. Ale stejně, kdyby se to někomu podařilo, budu ráda.

Uprostřed podzimu

Gabréta

Na loukách srpen
Na horách září pavučiny
Se zlatým srpem
Směje se lev a jeho mnich
Lomeným létem
Potkávám v polích jejich stíny
Vlhkými dlaněmi
Hlínou a kameny
Příběhy, prameny
Dny
Stále jsem naživu
V zeleném přílivu
V mohylách na jihu
Spím

Dávná léta volá Gabréta
Dávná léta na začátku světa

Po nebi couvá rak
V hlubinách dýchá drak
Hladinou naopak
Letí ryby
Stříbrným korytem
Po ledě průsvitném
Pravěkým přísvitem
Potkávám v polích naše stíny
Stále jsem naživu
V zeleném přílivu
V mohylách na jihu
Spím a vidím

Dávná léta na začátku světa
Dávná léta volá Gabréta

Dávná léta na ostrově Kréta
Ostrov Kréta vzduchem přilétá
Létem létá svatá Markéta
Dávná léta volá Gabréta


(je to text písničky od skupiny Majerovy brzdové tabulky, autor je Petr Linhart)
To jen že mám takovou náladu. Osamělé víkendy, kdy je mi to tu malé a ven nemůžu. Venku fučí vítr a kdybyste viděli, do jaké pokojové teploty mi vychladne čaj..

Z výsledkové listiny

Abych nepsala pořád jen o tom, jak se učím, ale taky nějaké výsledky, tak vám tímto sděluji, že se mi podařilo mezi řečí (rozuměj mezi přípravou na jiné zkoušky) udělat tento týden Portugalštinu, úroveň II. Moje skóre je 14 b. ze 20, což odpovídá české dvojce, což je za daných okolností parádní. Zmíněné dané okolnosti jsou hlavně to, že jsem neměla intenzivní kurs a na začátku října neuměla nic, s lehkým srdcem jsem taktéž přeskočila úroveň I a navíc mi v půlce semestru změnili rozvrh a nemohla jsem chodit na půlku hodin. Profesorka před Vánocemi vyhrožovala, že mě ke zkoušce nepustí, že mám moc absencí. Tak jsem se pro jistotu neučila, kdyby mě tam náhodou nepustila, tak aby mi nebylo líto té práce, mám co dělat jinde. A vyšlo to! Na zkoušku jsem mohla, přišla, viděla a zvítězila. Potvrdilo se, že naše skupina má nejpřísnější profesorku – žádné slovníky, jen portugalský výkladový, těžký text jak na čtení, tak na psaní a navíc jsme jako jediní měli i ústní část. Takže zatímco jiné skupiny sbíraly 17ky jako na běžícím páse, u nás bylo jednou 17, jednou 15 a pak už jsem já. Průměr 11-12 a spousta lidí neprošla.

No a dnes – praktická zkouška z gynekologie, minulý týden jsem po urputném boji vytvořila a odevzdala seminární práci a dnešní zkouška byla pojatá jako diskuse nad prací, plus doplňující otázky. Práce mě stála hodně – když jsem si to pak promýšlela, tak téměř 25 hodin práce (na výsledných 7 stran!), 10 euro protelefonovaných na konzultacích s Carlosem a kyblíček nervů. Ale nebyly to síly a peníze vydané za nic, práce byla dnes veřejně pochválena, doplňující otázky bez zakopnutí.

Aby to neznělo tak optimisticky – od pondělí začínají zkoušky teoretické, tedy písemné, mám jich 5 a ještě jednu další v březnu, takže jsem si dnes za odměnu koupila oříškovou Milku, rozpustila v ní tu radost a dobré pocity a zpátky do práce!

Delikatesní!

Stále ještě studuju a venkovní teplota klesá. Včera nebylo místo ve studovně, tak jsem se šla učit do kantýny, mají otevřeno celé odpoledne a dají se tam konzumovat skvělé hranolky za 50 centimů. Docela mi to šlo a jak jsem se tak soustředila, tak jsem si ani nevšimla, že postupně promrzám víc a víc a když jsem se probrala, byla jsem úplně ztuhlá (a to jsem měla bundu a rukavice celou dobu na sobě!), nemohla jsem se vůbec hýbat ani mluvit a nakonec jsem šla prosit o přídavek horké polívky.
Totiž, abyste tomu rozuměli, nemám se kde ohřát. Topítko doma víří teplý vzduch a vyhazuje pojistky, nebo rovnou vypaluje zásuvky (mám jen jednu), takže chvilku vířím a pak je zase zima. V oblíbené kavárně mají sice horkou kávu, ale netopí. Studovna topí, ale je tam místo pro 30 lidí. Kantýny netopí. Učí se mi teď dobře, vydržím se soustředit několik hodin, což je nevídaná věc. Výsledek je ten, že jsem včera měla dojem, že mrznu nejen od kostí, ale ze samé podstaty, jediná chvilka přes den, kdy je mi teplo, je ráno než odkopu peřinu a nebo po cestě domů - po sluníčku a do kopce.
Po třetí polívce přišel Roland, v dobré náladě, že jde do kina. Přepadl mě neovladatelný pocit, že si po 4 hodinách učení na Sibiři zasloužím něco dobrého, tak jsme šli nejdřív na horkou čokoládu (španělská verze, něco jako horký čokoládový pudink) a pak do kina. V rámci festivalu Cinema de culto dávali film Delicatessen. Jméno filmu mi nic neříkalo, jméno režiséra (Jean-Pierre Jeunet) už ano, natočil Amélii z Montmartru, tak bylo rozhodnuto.
K Delicatessen - neuvěřitelný film, v podstatě si nejsem jistá, kam ho zařadit ani co se týče žánru, oficiálně comedie noir. Asi komedie. Teda. Hodně zvláštní. Ale já se bavila královsky. Mírná poetika pozdější Amélie je tu jen v náznaku, zato nechybí figurkovité postavy, každou tvoří směsice zvláštností, libůstek a úchylek. Majitel domu, řezník, který prodává čerstvé maso vždycky den poté, co zmizí nějaký nájemník. Jeho dcera - stydí se za brýle a nenosí je, a protože neustále rozbíjí věci v bytě, tak raději kupuje všechno dvakrát. Dva dělnící v dílně na jelení vábničky (beee...) Vynalézavá, leč neúspěšná sebevražedkyně a její shovívavý manžel. Podzemní skupina jménem Troglodites. Vodní muž, v bytě plném žab a šneků. Děj filmu je v podstatě nesdělitelitelný, vše se točí jen kolem domu a jeho obyvatel a v závěru se domem valí voda.
Dnes jsem se dívala na ČSFD a tenhle film dostal od komentátorů všechna hodnocení v rozmezí Odpad! až 5 hvězdiček a většina z nich se shoduje, že film je těžko zařaditelný a ještě obtížněji popsatelný. No a pak si vyberte, já osobně se kloním k té vícehvězdičkové straně, doporučuji ovšem jen pro ty, kterým nevadí absurdní černý humor, balancování na hranici surrealismu a kteří se nebojí experimentů. Měl by být snad v Čechách na DVD, já ho viděla francouzsky s portugalskými titulky :-) Pokud jste ho někdo viděli, napište mi svůj dojem, tohle se skutečně nedá s ničím srovnávat. Pro zcr povinné!

Estou sempre a viver aneb Pořád se něco děje

Stýská se mi po psaní, po lidech, po zážitcích a po klidném potulování po prosluněné Coimbře. Jediný můj program na tyto dny je sedět ve svých 4 metrech čtverečních obložená tunami papírů, zvýrazňovačů, hrnků s čajem a kávou a zaplavená malými žlutými papírky s učebními nezbytnostmi. Bojuju srdnatě, bohužel mi zatím schází troška klidu na pořádné soustředění, protože máme ještě školu, tak pořád někam odletuju.

Dnes jsme byli s Anou Beatriz na dvouměsíční kontrole. Malá je krásná, černovlasá a černooká, během čekání a následné prohlídky se stihla pokadit, počůrat a poblinkat, ale dobrou náladu neztratila, ani u toho nepípla. Zato doktoři a sestry se projevili jako tandem debilů, odpusťe ten výraz, ale sestra údaj na váze 4.08 vyhodnotila jako 4 kilogramy a 8 gramů, přes naše protesty to zapsala do papírů a když jsme protestovali ještě víc, tak se na nás osopila, že když nemáme doma ty samé váhy, tak to nemůžeme vědět a že ona na nich váží přece denně. Načež doktorka už ve dveřích sprdla maminku, že malá nepřibírá tak jak má a že je malá. Když má mít někdo přírůstek 200 g za týden a o 70 z toho ho okrade pitomá sestra, tak to pak moc nevychází. Byli jsme s toho s Carlosem pěkně vytočení, protože není moc taktické před maminkou pomlouvat doktora, na druhou stranu, když doktor říká hovadiny, tak bychom ji rádi nějak povzbudili.

V sobotu večer jsem se dívala na film Cidade de deus – Město bohů. Původně jako rozptýlení od učení, když se učím dlouho do noci, tak pak nemůžu spát, hlava odmítá zastavit. Pamatovala jsem si kdysi z dávna varování, že film je drsný, tak jsem se připravila na krev tekoucí proudem a myslela si, že to zvládnu. Leč. Krev se ukázala jako nepodstatný problém, co mě přitlouklo k podlaze byly záběry na střílející desetileté děti, na to, jak se původně „jen“ ghetto, záměr brazilské vlády, mění v pustinu dlážděnou mrtvolami a jejich osudy. Pouštěla jsem si části znovu a znovu, abych se ujistila, že se mi to nezdá. Původní peklo ghetta se mění v absurdní očistec, kdy nejmocnějšího gangstera, poté, co ho propustí policie, zabije parta dětí (kterým sám dal zbraně) a definitivně přebírá vládu nad městem. V poslední době začínám čím dál víc přemýšlet na filmovou technikou, nad tím, jak režisér způsobil, že vidím to, co vidím a cítím to, co cítím. Tady je to určitě barevnost jednotlivých epoch – oranžové dětství hlavního hrdiny, vybledlá pláž v dospívání, pak barvy a báječná léta a nakonec šedý strach a beznaděj a rozostřený záběr. Spousta věcí v náznaku, žádná krev tryskající z usekaných hlav, ale čistá hrůza z toho, že když má někdo pistoli a zmáčkne spoušť, tak tě prostě zastřelí. Oko za oko, dokud hrajeme podle pravidel. A na konci nenápadná poznámka, že všechno se skutečně stalo, fotky skutečných „hrdinů“..

Nemohla jsem se toho zbavit, přemýšlela nad nimi skoro celou neděli, našla si spoustu věcí na internetu a hlavně – šla jsem dnes v pauze mezi školou na kafe s Naiarou, Brazilkou, která tu studuje práva a dlouho jsme se o filmu bavily. O brazilské realitě schované za fotkami z karnevalu a hlídaných pláží. Snad tomu časem přijdu na kloub, každopádně přemýšlet je o čem. Celým filmem vás provází nádherně měkká brazilská portugalština, a Naiara mluví taky tak a byl to krásný rozhovor, protože měla radost, že to někoho zajímá a já jsem zas měla radost, že se o tom bavíme jako rovnocenné partnerky, že jsem schopná portugalsky vysvětlit, co si myslím, nebo co prožívám.

A obrat o 180 stupňů – orkán jsem vám tedy nezáviděla, tady ani nefouklo a až do dneška bylo nádherně, dnes se tedy znatelně ochladilo a dokonce bouřka smetla poslední listí. Novou vládu nemám čas detailně prostudovat, neboť jsem ve stavu vyostřené paměti a určitě bych si zapamatovala celý seznam ministrů i s číslem bot a zaplnila si tak drahocennou mozkovou kapacitu. Máme čas pomerančů. Dneska mě paní domácí volala, ať se jdu na něco podívat a pak mi se smíchem pouštěla na počítači slavnou Macko-Rathí bitku na zubařském sjezdu. A strašně chtěla vědět, co si přitom povídali :-) Jo a Carlos mi dneska mezi řečí sdělil, že si Portugalci myslí, že komunisti jedí malé děti. Takže se na lidi z postkomunistických zemí dívají tak malinko skrz prsty. To mě poměrně na dlouho umlčelo a pak jsem se zmohla jen na dotaz, jestli jenom papaláši, nebo i prostý lid, na což mi nebyl schopný smysluplně odpovědět. Jen podotýkám, že Carlos je můj spolužák, za normálních okolností je chytrej jak opice a chodí tady na šachy k učiteli, co je Čech.

Předtím než jsem tohle napsala, tak se mi skoro zdálo, že nic nezažívám. Hezkou zimu!

Neuvěřitelné se stalo skutkem!

Vážení a milí, dnes jsem udělala svou první praktickou zkoušku!
Bylo to strašný! Totiž - abych prošla, bylo zapotřebí spáchat ve trojici prezentaci, a tu pak SAMA nahlas přednést PŘED POSLUCHÁRNOU PLNOU LIDÍ, z nichž znám SOTVA PŮLKU, v přítomnosti naší profesorky, cizího profesora a jednoho PROFESORSKÉHO BOHA - ŘEDITELE ÚSTAVU, v jazyce, který se učím 3,5 MĚSÍCE! Takže jsem na dnešek téměř nespala, od rána na sebe upozorňovala neustálým odbíháním na záchod a když na mě došla řada, nastoupila jsem bledá a zpocená a vibrující jako kolibřík. Už dlouho jsem nebyla tak nervózní, být to česky, no problem.
A nakonec to šlo všechno docela dobře. Spolužáci mi fakt drželi palce, udělala jsem jen jednu větší chybu (špatně jsem přečetla slovo roztoči), dostala od profesora plusko a nakonec to prý bylo dobré. Oslavit to nemůžu, protože musím dodělávat práci k odevzdání v pátek, tak snad o víkendu trošíííčku.
Jsem na sebe tak pyšná, že ten nabubřelý smrádek musíte cítit až v Čechách. Na roztoče se historie neptá. Lovu zkoušek zdar!

Proč nepíšu?

Když si obrázek zvětšíte, bude vám to jasné. Každá vlaječka je jedna zkouška, tohle jsou ty teoretické, v únoru, před tím ještě pro každou z nich bude praktická část, teď v lednu. Takže práce nad hlavu.

Nedá mi to

.. a musím se trošičku pochlubit. Přijela jsem do nádherného počasí! Je tak asi 15 stupňů, sluníčko svítí a hřeje. Šla jsem dnes procházkou na nákup a postupně odkládala vrstvy a nakonec jsem šla jen v triku, hezky pomaloučku a mžourala do toho sluníčka. A po příchodu domů jsem v radostné jarní euforii uklidila a přestavěla celý pokoj, otevřela okno a nechala vlézt ten vzduch dovnitř, zobala křížaly a bylo mi krásně, jako už dlouho ne.
.. a musím vzpomenout na pár lidí, díky kterým se závěr roku minulého a začátek nového vydařil. Takže, tímto děkuju - rodině za to, že mi připravili hezké Vánoce se spoustou skvělé atmosféry. Martii za skvělý výlet a večer, za chuť dělat věci tak, jak se dělat mají a za knihu na cesty - spousta stran a téměř nic to neváží. Spolukolejníkům za spoustu jídla a hezký večer, v tom prostředí zřejmě nadlouho poslední. Mar za skvělé zprávy a housewarming dary. Tučňákovi a Kekemu za rozesmáté odpoledne, ačkoli to tleskání si mohli odpustit. Toskovi za zmínku ve vánočním bilančním článku. Všem Ježíškům za dary, kterých bylo letos požehnaně a stály za to. No a nakonec eMovi - za to, že téměř nonstop vaří skvělé čaje a nadšeně konzumuje všechno, co uvařím. Za to, že přežije nákupy všeho možného a ještě se tváří, že ho to baví. Za to, že je u nás doma tak hezky a bude ještě líp.
.. a musím se znovu zmínit o Kunderovi. Pracně jsem sháněla Nesnesitelnou lehkost bytí po celé Praze, nakonec ji sehnala, odvezla a teď čtu. Povolila jsem si jen pár stránek denně, aby mi chvíli vydržela, ale nedá se to ovládnout, je to silnější než já. Po dlouhé době velký, pro moje uvažování "tradiční" román, chtěla bych nějak popsat zážitek, který z něho mám, ale všechno zní tak banálně, že to vždycky smažu. Pokud zrovna nečtu, tak nad ním přemýšlím. Zkusím to nějak zformulovat.
Mějte se krásně a pište mi!

Jsem zpět!

Dojela jsem! Ale byla to dlouhá cesta. Jen pro představu – tramvaj č. 54, tramvaj č. 52, autobus do Brna, autobus do Vídně, letadlo na Mallorku, letadlo do Lisabonu, auto na nádraží, vlak do Coimbry a taxi do bytu. Celkem 19 hodin na cestě.

Kufr přijel úplně dobitý, ale zásadní věci přežily. A já taky. Nejhorší to bylo ve Vídni, kdy nás hrozně brzy začali naloďovat, nahnali nás do skleněného koridoru a pak zahlásili, že se porouchalo letadlo a nechali nás v té skleněné chodbě, bez kyslíku, bez možnosti se posadit, nebo dojít na záchod, asi třičtvrtě hodiny čekat, pak řekli, že závadu opravili a že letíme. Letuška německy vždycky hlásila deset minut a anglicky řekla – technical problem. Tak jsem se ptala paní vedle a ta mi řekla, že prý máme nějakou závadu na elektrických rozvodech (v tuto chvíli, musím přiznat, jsem poněkud proklela svou jinak drahou tetu Jarmilu). Pak jsem oním letadlem letěla obě dvě cesty a dopadlo to dobře. Byla jsem tak unavená, že jsem se ani nebála. Je to rozdíl, jet sem teď podruhé, do svého pokojíku, ke konvici s čajem a za velmi vřelým přivítáním celé rodiny a cestou si povídat s taxikářem; před třemi měsící poprvé - do duchařského hotelu, bez jídla a pití, bez schopnosti vypotit kloudnou větu a s malinkou dušičkou.

Příště napíšu něco o skvělých Vánocích doma.