Portugalské zajímavosti

Tenhle článek jsem připravovala dlouho. Nejprve jsem totiž chtěla napsat něco o Portugalsku obecně, a až pak se pouštět do zajímavostí. Ale nedá se nic dělat, už to nemůžu vydržet a musím to všechno prozradit. Myslím, že vám to zemi přiblíží lépe, než suchá zeměpisná fakta, navíc tohle jsou věci, na které tady člověk naráží denně.

Polibky

Polibek je pozdrav mezi dvěma lidmi, funguje i jako seznámení. Líbají se tu všichni, mladí, staří, velcí i malí. Polibky jsou dva, na každou tvář jeden, pokud to je polibek pro štěstí, jsou tři. Ruce si tu podávají jen dva chlapi mezi sebou. Než jsem na to přišla, prošla jsem mnoha trapnými situacemi, protože se mi vždycky někdo představoval, já mu cpala ruku a on se mě snažil políbit. Případně ona. I kdybych byla černovlasá a mluvila bez přízvuku, na tomhle se pozná, že jsem cizinka, protože mi to ještě nejde nijak přirozeně, semtam někomu stejně podám ruku a vypadá to fakt divně. Krom toho, sápe-li se na vás osoba důležitá, třeba fakultní koordinátorka, je to ještě ke všemu hrubé a neslušné. Ale začínám si zvykat. Dokonce jsme se na to ptali Portugalců, jak to teda máme dělat, kdy a koho líbat a jestli se skutečně má tomu člověku dát pusa nebo jen tak mlasknout a dotknout se tváří. Dneska, jak tu znám už spoustu lidí, tak stačí jít chvilku po univerzitě a políbí vás tolik lidí, jako v Čechách za dva roky.

Káva

Se stejnou intenzitou, s jakou mi tu na jaře káva nechutnala, mi teď chutná. Během prvních svou týdnů jsem naprosto přivykla, naučila se pít jejich silnou černou kávu a od té doby na ni nedám dopustit, a denně aspoň jednu. S tím souvisí i můj včerejší úlovek, viz fotka. To, co piju já, se jmenuje un café nebo uma bica, a je to malinkaté silné černé preso, které se pije velmi sladké. Při prvních pokusech máte pocit, že to není káva, ale tekutý asfalt, případně ropa a že vám to rozežere žaludek. Po třech týdnech tady máte pocit, že jestli si honem jednu nedáte, tak si úplně zkazíte den.

Kohoutky

Tohle je věc, kterou nechápu. A nepochopím. Nad umyvadlem jsou tu dva kohoutky. Z jednoho teče teplá a z druhého studená voda. Až potud stejné jako u nás. A teď to přijde. Ony totiž ty dva kohoutky jsou úplně oddělené, proudy vody se vůbec nepotkávají, takže si jednu ruku myjete v horké vodě a druhou v ledové. Fakt. Moderní umyvadla už mají samozřejmě baterii, ale třeba u mě doma je to ještě postaru. Takže třeba nádobí myju pod horkým kohoutkem, dokud v tom udržím ruku a pak pod studeným. To samé v koupelně. Pustím teplou a doufám, že si stihnu umýt ruce dřív, než poteče vařící voda.

Časový posun

Psala jsem o tom, že noc tu má jiná pravidla. Chcete-li jít na večeři do restaurace, chodí se kolem deváté. Pokud tu pořádáme nějakou akci s kamarády, začínáme kolem deváté. To vysvětluje, proč se tu na jaře na nás s eMem dívali divně, když jsme šli na večeři v sedm. Jdete-li do města do klubu nebo do baru, bývá sraz kolem půlnoci, ve dvě otvírají diskotéky, noc vrcholí tak ve 4 a domů se tu chodí kolem šesté hodiny ranní. Není divu, že třeba moje paní domácí, která si občas taky vyrazí ven s kamarády, spí o víkendu do jedné, pak uvaří oběd, chvíli něco dělá doma a pak jde zase spát. Martin mi vyprávěl příhodu, kdy chtěl v neděli na koleji vstát asi v jednu odpoledne a spolubydlící se ho s údivem ptal – A tebe nebaví spát? A odpočívat? Když je volný den, nebo svátek, nebo neděle, není tu ani noha, protože všichni spí. Rolety zatažené, ticho tichoučko a čas jakoby se zastavil.

Povlečení

Vrstvy prádla na posteli jsou tyto:

1. obal na matraci, podobný našemu froté prostěradlu

2. spodní prostěradlo

3. vrchní prostěradlo

4. peřina (většinou nepovlečená, může být i povlečená, což by odpovídalo vrstvě 4a)

5. přehoz (přidává se přes den)

Vy, jako osoba spící, ležíte mezi vrstvami 2 a 3. Měla jsem si sem vzít spacák.

MHD

Vivat pražská městská hromadná doprava. Ani nevíte, co v Čechách máme za poklad. Tady mají městské auto a trolejbusy velmi významné specifické vlastnosti.

Na zastávce není napsáno, jak se zastávka jmenuje. Všechny zastávky jsou na znamení. Pokud jste v daném místě ještě nebyli, těžko budete vědět, kdy dát znamení a pokud v autobuse nejede nikdo, kdo vám poradí, nastává problém. Když si necinknete, autobus nezastaví. To samé opačně. Pokud stojíte na zastávce a nezamáváte, projede vám kolem nosu. Autobusy jezdí jako okružní. Takže sice mají dvě konečné, ale mezi nimi jednou jednou tak a zpátky jinudy. Některé ovšem mají variantu T, která jede jednu z tras v opačném směru. Ale ne každý autobus má téčko. Na zastávce je sice jízdní řád, ale není na něm čas, kdy autobus přijede na danou zastávku, ale čas, kdy vyjel z konečné. Navíc je to jedno, stejně si jezdí, jak chtějí.

Co z toho vyplývá – chodím všude pěšky. Když prší a mám to daleko, prostě se postavím na zastávku a čekám, dokud něco nepřijede. Tady je přece na všechno dost času. Teď to hlavní – nevadí mi to, právě naopak. Jedna z věcí, kterou jsem tu rychle pochopila, bylo, že je zbytečné si stěžovat, nebo proti něčemu bojovat, prostě se přizpůsobím a najednou je všechno jinak. Když člověk opustí středoevropskou uspěchanost a honění času, tak najednou mu pomalý jižní rytmus přiroste k srdci.

Ne a ne

Tohle je opravdu jen pro zajímavost a kdo na základě této poznámky odsoudí Portugalce, toho o Vánocích osobně ubiju lahví od portského. Portugalsko mělo ještě v 70.tých letech 70ti procentní negramotnost! Neuvěřitelné. V době, kdy všude v Evropě i po světě vrcholil poválečný kulturní rozmach, tvořilo se divadlo a literatura a hudba, tak tahle malinká zemička byla plná zemědělců, kteří sice absolvovali povinnou školní docházku, ale na pěstování vína číst nepotřebovali a za chvíli to zapomněli. Ještě v roce 1993 to bylo 13% a dodnes máme třeba v dokumentech v nemocnici u vzdělání i kolonku analfabet. Druhé ne se týká automobilů. Portugalci mají nejvyšší nehodovost na silnicích v Evropě a také nejvyšší úmrtnost při automobilových nehodách. Vůbec se nedivím. Jezdí se tu stylem – chceš-li někam dojet, musíš se prosadit a někdy, když vidím situaci na křižovatce, tak si říkám, že v autě bych být nechtěla. Ale k temperamentnímu jihu patří i takové vlastnosti, a oni se tím troubením a nadáváním určitě dobře odreagují.

Ve chvíli, kdy tuhle zemi přijmete takovou, jaká je a přizpůsobíte svoje životní tempo jejímu rytmu, si ji zamilujete. Já už se zamilovat stihla a doufám, že vám ji moje zápisky příblíží natolik, abyste se sem třeba jednou vypravili. Stojí to za to!