Dojela jsem do Čech, s tím stejným jedním kufrem, s jakým jsem před 10 měsíci odjížděla, dokonce i v tom stejném triku.
Aklimatizaci jsem velkoryse překročila a pokračovala v duchu nastaveném posledními dny v Coimbře, tedy zařizování a úřadování. Jen ty prodavačky, v Čechách tak nějak z principu nerudné a zpruděné mi nejdou pod nos. Taky řídké kafe, brblající lidi ve frontě na poště a mimozemský pocit v metru.
A teď budujeme. Navštívili jsme s eMem nejmenovaný obchodní dům, ve středu nám dovezli spoustu krabic, prken, šroubků a začala fáze do-it-yourself. Výsledkem je, že se bojím náš nábytek používat, protože co jsem sešroubovala já, to se určitě rozpadne a vůbec.
Abych neměla prázdniny a nepropadla kouzlu volného času, byla jsem od tohoto týdne umístěna na praxi na interně, kde funguju jako postávač a okukovač, případně tzv. medička pro všechno, po měsíci budu odměněna připuštěním ke zkoušce, navíc mi bylo povoleno do té doby nastudovat cca 1100 stran.
Tedy běžný den v současnosti vypadá tak, že vstávám před šestou, mátožím po bytě, zatímco mi můj zlatý muž chystá čaj, pak letím do nemocnice, odpoledne zpátky domů, kde šroubuju, přenáším, vybaluju a vařím. Cca v 10 večer pak padám na hubu a nastává přesně ta chvíle, kdy bych se měla učit. No není to lákavé??
Tedy mě omluvte, pokud jsem trochu zanedbávala blog, jen co se stabilizuje stav, hned napíšu. O dvojitém Cílkovi, o babičce, o budování, o Moravě a taky o tom, že dá-li Vy-víte-kdo, bude ze mě příští rok touhle dobou doktorka.
