Lasagne - Oféliina verze

Vařím ráda. Je to vždycky velká bitva s vlastní nešikovností, je lépe, když u toho nikdo další není, ale výsledky bývají poživatelné, místy i chutné. Tak se tu o jeden podělím. Je to recept zimní, samá konzerva, ale voní jako vzpomínka na léto na jihu.

Připravte si (pro dva středně velké středně hladové strávníky) -
8 plátků lasagní
konzervu loupaných krájených rajčat
2 pstroužky česneku
jednu malou plechovku kukuřice
hrst černých oliv, klidně víc, přepůlených
plechovku tuňáka (kousky, ne drť ve vodě)
hromadu sýra na strouhání, klidně obyč eidam
dostatek olivového oleje
pevné nervy
soukromí

Započněmež.

Do hlubší pánve na olivový olej mrskneme plátky česneku a rozvoníme (ne do hněda!), vyklopíme plechovku s rajčaty, kukuřici, olivy, zamícháme a necháme bublat. Nadechneme se a pustíme se do nejhnusnější části. Ve větším hrnci uvedeme k varu vodu, osolíme a přidáme zase pár kapek olivového oleje. A teď - postupně, max po 3-4, dáváme do hrnce lasagně na předvaření. Po cca 3-4 minutách je vytahujeme a klejeme, že to klouže, že ty mrchy kluzký si dělají co chtějí, případně že se na ty slepence můžeme rovnou vykváknout. Podaří-li se je úspěšně vylovit, přeneseme je na (opět olivovým) naolejovaný talíř a snažíme se je neslepit.

Nakonec vezmeme pekáček nebo zapékací misku (lépe hranatou) a vrstvíme. Na dno olej, na to první vrstvu těstovin, na ně rozdrobit tuňáka, pak červenou omáčku (kterou jsme předtím dle chuti osolili a opepřili) a trošku sýra, pak zas těstoviny a dokolečka dokola, až nám nahoře zbyde vrstva těstovin, třeba trochu omáčky, ale rozhodně zakončíme vrstvou sýra. Do trouby s tím, umyjeme kuchyňskou linku od slizu, nalejeme si trochu vína a počkáme tak 30 min..

Dobrou chuť! Foto nemám, nezbylo :-)

P-o-h-o-d-a

Jsem zpět. Někde kolem Slunovratu se věci trochu odlehčily. Vánoční masakr v Praze, balancuju po špičkách mezi ostatními a říkám si, co jsem dělala celý podzim? Ale nakonec přes rozporuplné pocity většina obdarovaných patřičně jásala, tak to snad se mnou ještě není tak špatné.
Vánoce konejšivé, klidné, sváteční. Hezký odstup od pražských starostí, mamka co mi ráno uvaří čaj, válela jsem se v křesle a nedělala nic, nic nic. A bylo to dobré :-)
Božohódová procházka skončila totálním zamrznutím celé mé osobnosti, tradiční Štěpánská husa byla letos kachna, děda ihned po obdarování vyžahl téměř půl láhve báječného likéru, babička tradičně plašila, že nebude dost jídla, sledujete to?? nic se nestalo. Žádná tragédie, nic neshořelo, rybí kosti na svém místě, židlí bylo dost. A to stačí. Mně teda jo.

Pro hanele - skutečně jsem se vyjádřila poněkud obecněji, narozeniny mám v ten den, kdy slavíme narození jiné, významnější osobnosti :-) Akorát já jsem se narodila o pár let později, a ráno.

Zabalená do tmy

Za týden mi bude o rok víc.

Letošní advent ubíhá jako splašený, čas se dělí v týdnu na hodiny a minuty, přesně odpočítané. Snažím se aspoň o víkendech zastavit, ale hlava neposlouchá, budí se v sobotu ráno v 7 a nutí mě přemýšlet a výsledkem jsou podivné vzteklé stavy kolem sobotního poledne, kdy se mi nálada sype pod rukama a nespokojenost s vlastní osobou dosahuje maxima. Naštěstí se včera ozval spánkový deficit, večer jsem upadla do kómatu a probudila se po téměř dvanácti hodinách, lepší. Neděle už klidná, smířlivá, unavená.

Odjinud. Sídliště je anonymní, strašlivě. Po 4 měsících jakžtakž rozeznávám sousedy z domu a jednu prodavačku z blízkého Laberta, jinak splývavá hmota domů, lidí a jorkšírských teriérů. Malá jiskřička naděje se přesto objevila v podobě fousatého pána, co každé ráno stojí na zastávce tramvaje a rozdává noviny. Náš ranní rituál vypadá asi takto. Sbíhám k němu po schodech, jedním okem dávám pozor, abych se nezřítila, druhým okem kontroluju, jestli má zase dneska kraťasy (!). Zatím je měl pokaždé. Pozdravím, on pozdraví (dívá se mi do očí), podá mi ty noviny a já jdu na tramvaj. Těším se na to většinou už od domu, noviny sice vůbec nepotřebuju (jen z nich ve škole pak vyluštím sudoku a křížovku a jdou do koše), ale potřebuju tu drobnou radost z osobního setkání, ten úsměv za nic.

Máte svého kavárníka? Listonoše? Trafikanta?

Portugalská

Sluníčko mi svítí na zátylek, jak sedím u okna, čtu si ve volné chvilce svoje zápisky, vařím si kafe a myslím zas na Portugalsko, na dobu před rokem, půlrokem..
To světlo mi to připomnělo, představuju si, jak tam v dálce pořád existuje moje ulice, můj dům, jak chodím kilometry pod stínem z platanů, plánuju, nakupuju si čerstvé ovoce, čtu a je mi tak krásně, osaměle. Představuju si ty chvilky zastaveného času v katedrálách, kostelích, nad ranním kafem někde na nádraží nebo pozdě v noci s notebookem na klíně, v těsném spojení s těmi, co jsou doma a spí. Dopisy psané v kavárně, listy zatížené cukřenkou, ve kterých jsem ty své sluneční a mořské nálady posílala do Čech v barevných obálkách a které bych si chtěla číst teď, když mi není dobře, abych věděla jaká taky umím být. Statečná.

Nevycházím z údivu

Máme nový fakultní elektronický systém. Nápad bezva, všechno v jednom, zápisy předmětů, zkoušky, známky, no neberte to. Fígl je v tom, že nepočítá s lidmi jako já, kteří mají individuální studium. Třeba jeden ročník rozložený a přidané další předměty z ročníku následujícího. Výsledkem je, že se nemůžu přihlásit na žádnou státnici, ani si zapsat diplomku, termíny i témata mi ubývají před očima a nemůžu přijít na to, kde je chyba.

Učím se infekční nemoci, ze špatné učebnice, tak hodně hledám na internetu. Co jsem objevila dnes. Řekněte - není ten mor takový docela roztomilý?

Never more časopisu Týden za dlouhodobě nejodpornější obálky. Ještě že nám není vidět do schránky.

A ještě poznámka k minulému, proč píšu Katarzyna a v závorce Kateřina. Protože z nějakého neznámého důvodu český vydavatel milou polskou spisovatelku prostě přejmenoval, její knihy vycházejí pod počeštěným Kateřina a ne pod jejím skutečným jménem. O hnusné obálce nemluvě.
Mor na vás! Nebo Kateřinu..

První adventní jak mi zobák narost

Nebylo by to hezký, potkat někoho tak, že do sebe narazíte v metru kytarama a ty se rozezní v dokonalým tónu? Ozvalo se jen tupý zadunění, takže je mi jasný, že s vlasatcem z metra z dnešního podvečera se k sobě nehodíme. Ale ta myšlenka na sou-znění se mi líbí.
Vezla jsem batoh, plnej, na jednom rameni kytaru (co mi z toho ramene klouzala kvůli tomu baťohu a musela se přidržovat), v druhé ruce tašku (smrtelná kombinace vajíčka a hadry, nepustitelná), dovlekla jsem to domů bez úhony a na chvilku si zase připadala jakože můžu skály lámat, nebojím se čertů a vůbec jsem samostatná.
O dvě hodiny později brečím nad vlastní neschopností, posílám plačtivý maily a stýskám si.

Ula postavila na stůl perníčky, které už upekla, přestože do Vánoc je ještě spousta času. Perníčky vždycky dělá dřív, ukládá je do velké plechovky, tam perníčky nejdřív ztvrdnou, potom změknou a nakonec zase ztvrdnou - ty, co ležely na stole, právě v tu chvíli tvrdly. Perníček je věc zlomyslná, můj otec si na něm vloni zlomil zub, a proto je teď Ula naservírovala se slovy:
"Namáčej si je."
Vložily jsme perníčky hned do čaje, jenomže ten můj se zlomil a spadl na dno sklenice.
"Tak povídej, co ti řekla věštkyně," začala jsem zrádně.
"Vlastně nic," odpověděla Ula, vylila můj čaj s perníčkem a nalila mi nový.
...
Nevím, co Ule bloudí hlavou, ale vím, že jim ještě ukážu, že se dá žít šťastně.
Moc příjemně jsme strávily další hodinu namáčením perníčků do čaje.

Katarzyna (Kateřina) Grochola - Já vám ukážu!

perníček je moje dílo :)