Jak se mám I. - Cesta a bydlení

Popravdě – je to těžké. Hodně. Ale popořádku:

Cesta do Coimbry byla dlouhá a úmorná. Ve Frankfurtu na letišti jsem nejdřív zabloudila, pak se našla. Následovalo půldenní čekání na spoj do Lisabonu, zpestřené tím, že ve stejnou dobu letí do Lisabonu dvě letadla, obě pod značkou Lufthansa, jedno má ovšem cílovou destinaci Funchal (to je na Madeiře, ale to jsem tehdy ještě nevěděla) a druhé v Lisabonu končí. Nebyla jsem jediná, koho to zmátlo. Téměř všichni co se mnou letěli, se šli zeptat, jestli jsou tady správně, když mají na letence Lisabon, na tabuli je Funchal, ale číslo letu souhlasí. Nicméně pak už šlo všechno hladce, navíc provozovatelem letu byl portugalský TAP a Portugalci, jak jistě víte, výborně vaří. Přijela jsem do Coimbry krátce po osmé večer, ubytovala se v Domě duchů, šla na večeři a pak hned spát.

První dny jsem tu vyřizovala registraci na univerzitu, hlásila se na cizineckou policii, zakládala již zmiňované bankovní konto, učila se po večerech slovíčka, a snažila se sama v hotelu nebát. Nejtěžší bylo najít bydlení. Většina studentů přijela dřív než já, takže levné a dostupné byty byly rozebrané, zbývaly ty drahé, nebo ty na druhém konci města. Navíc v drahém hotelu mi rychle ubývaly peníze a situace začínala být naléhavá. Naštěstí se objevil můj anděl spásy v podobě Portugalky Inês, na kterou jsem si přivezla kontakt už z Čech. Oběhaly jsme inzeráty, hned volaly, ona mluvila (jinak to nešlo), navíc mě autem vozila na prohlídky. První den to vypadalo zoufale a beznadějně. Už jsem málem kývla na nabídku za 180 eur bez pračky a s hlučnýma spolubydlícíma. Pak jsem se s VELKOU dálkovou pomocí od eMa rozhodla vyčkat do druhého dne. No – a druhý den jsme při prohlídce jiného bytu uviděly inzerát na dveřích, Inês zavolala, já jsem se tam pak večer stavila a bylo to. Takže – bydlím v rodině. Pronajímají mi jeden pokoj, a používám jejich kuchyň a koupelnu. Na studenty jsou zvyklí, pronajímají to takhle už léta. Rodinu tvoří máma (44), dcera (20) a syn (8), všichni mluví anglicky, což mi dost usnadnilo začátky a co je hlavní – vypadá to, že jsme se našli. Oni po minulých zkušenostech chtěli studentku, která se moc netoulá po nocích a když už se toulá, tak nedělá kravál a učí se a vůbec. Což já jim celkem splňuju, myslím, že jsme si navzájem s paní domu sympatické. Jasně že můžete říct, že jsem se vyřadila ze studentského kolektivu, ale: 1) nebylo moc z čeho vybírat 2) mě je tady dobře. Kromě lidí tu taky bydlí psí slečna, která je hrozně divoká a až se mi ji podaří vyfotit, hned to zveřejním. Půjčili mi tu všechny věci, které jsem si nepřivezla a které si teprve postupně dokupuju – např. povlečení a peřinu a polštář a nějaké nádobí. Můžu tu prát (což třeba v tom za 180 nešlo) a mám tu sice slabý, ale přece jen internet a kabelovou televizi. Pokoj je maličký, ale má denní světlo (to zdaleka není taková samozřejmost, v Coimbře se rýžuje na studentech a pronajímá se kdejaký kamrlík), dá se zamknout a tak. Celá tahle sranda mě stojí 130 eur měsíčně se vším všudy, což je na místní poměry skutečně levné, kdo bydlí za míň, bydlí na druhém konci města, nebo na dvojáku, nebo bez poplatků, nebo s nějakou jinou nevýhodou. Moje výhoda spočívá hlavně v tom, že když se pohybuju ve společných prostorách, tak si se mnou pořád někdo povídá, teď už většinou portugalsky, tak můžu cvičit. Nevýhoda je snad jediná – naproti je diskotéka a je tu v noci někdy fakt řev. Minule mě asi ve 3 ráno vzbudili pěvci pod oknem, tady pořád někdo zpívá. Za chvíli začali ječet lidi z okolních bytů, pak je šla moje domácí polít vodou, trvalo to asi půl hodiny, během které jsem se dokonale probrala :-)

Zítra napíšu o škole a o tom, jak mi jde portugalština. Dneska by to byl ošklivý příspěvek, totiž – právě jsem se vrátila z nemocnice, kde jsem se snažila domluvit se sekretářkou o zápisu do kurzu. No a ona si z toho, že ještě špatně mluvím, odvodila, že jsem asi negramotná, že je to první jazyk, který se učím a totálně mě zašlapala do podlahy. Půjdu si večer spravit náladu na koncert.