Jak jsem si zakládala bankovní účet

Původně jsem chtěla publikovat poutavý příspěvek o krásách Portugalska a Coimbry zvláště, ovšem události posledních dnů mě donutily změnit názor.
Totiž - mám takové netypické přání - chci si tu založit účet, resp. musím si tu založit účet, na ten mi pak fakulta pošle moje stipendium a všechno půjde hned lépe. Měla jsem dojem, že to bude otázka jedné návštěvy banky, kde mi s úsměvem založí účet, za týden pošlou kartu a bude vystaráno. Nikoli.

Celá akce začala asi tak - v International Office mi vysvětlili, že je nejlépe si účet založit u banky, se kterou má univerzita smlouvu. To je v mém případě Caixa Geral de Depositos, největší Portugalská banka, tuším, že státní. A že k založení účtu potřebuju ještě věc jménem Numero de contribuente, což je něco jako daňové identifikační číslo. Tedy - vyrazila jsem pro numero. Paní za přepážkou mi s úsměvem sdělila, že jim zrovínka spadly počítače a že numero nebude, ale za rohem je finanční úřad, tam by mi ho snad dali. Za rohem úřad byl, nicméně trefila jsem právě začátek místní tříhodinové polední pauzy. Tolik den první.

Den druhý. Druhý pokus o získání numera. Fronta na hodinu. Tentokrát mašiny pracují, paní za přepážkou sice neumí slovo anglicky, ale nějak se domlouváme (to není výčitka, já si nemaluju, že by u nás paní na finančáku uměly cizí jazyk). Při diktování adresy zjistím, že neznám svoje poštovní směrovací číslo, paní začíná hlasitě vzdychat, obrací oči v sloup, načež ho najde v knížečce, co má hned vedle na stole. Do toho polohlasem šeptá něco jako české Proboha. Numero vyřešeno za cca půl hodiny a 6 eur. Hned naproti přepážce je pobočka Caixy, tak si beru místní lísteček a jdu čekat. Po další půlhodině se dostávám k přepážce, kde mi hodný pán sdělí, že neumí anglicky a tudíž si netroufá se mnou účet založit a že mám jít raději na univerzitní pobočku, tam to se mnou vyřeší lépe. Takže hurá nahoru na univerzitu. Opět fronta, tentokrát skoro na třičtvrtě hodiny, pobočka je malá a pracují tu jen dva lidi. Ujala se mě slečna, které skla brýlí zvětšují oči do neuvěřitelných rozměrů. Vyjádřím, co potřebuju, ona zakoulí očima a s úsměvem mi lámanou angličtinou sdělí, že tam jsem špatně, že ona mi účet rozhodně nezaloží, ale na právnické fakultě mají pobočku, kde pro mě udělají maximum. To je hned vedle, tak neskuhrám a vyrážím. Ovšem na právnické fakultě nikdy o žádné pobočce neslyšeli, nikde v okolí jiná Caixa než ta, co jsem v ní už byla, není. Lehce přinasraná rázuju zpátky do pobočky, tentokrát předbíhám frontu a strkám slečně před nos mapu, aby mi ukázala, kam že jsem to měla jít. Ta se jde zeptat kolegyně a za chvíli mi přijde oznámit, že to vlastně není tak úplně na právnické fakultě, ale ve velkém stanu na náměstí PŘED právnickou fakultou. Poznámka stranou - stanu jsem si všimla, ale je na něm jen Welcome in Coimbra. Takže zpátky. Obcházím stan ze všech stran, vchod nikde. najednou si všimnu, že zezadu je kousíček plachty odhrnutý. Tak tam nakukuju a tam několik přepážek a nudící se úřednictvo. Nebudu to protahovat - paní za nejbližší přepážkou mi sděluje, že oni tady ve stanu jsou jen pro první ročníky a jen pro kartové služby (tady je jinak geniální systém - jedna karta na všechno - univerzita, knihovna, bankomat..). A že mám jít zpátky na pobočku a trvat na svém. Velmi nasraná se vracím zpátky a někde v půli cesty zjišťuju, že jsou čtyři hodiny a pobočka už zavřela. Domů jsem dorazila vzteky bez sebe, pak jsem šla řešit rozvrh a zapomněla si koupit večeři. Usínám hladová a vzteklá.

Den třetí - dnes je tu státní svátek, anglicky výstižně Bank holiday. Další den a nic se nepohnulo.

Den čtvrtý - na doporučení portugalské kamarádky se vydávám na největší pobočku Caixy ve městě. Opět fronta, tentokrát nic hrozného. Paní za přepážkou mi se širokým úsměvem sděluje, že mám jít na univerzitní pobočku, tam se na to specializují. Malounko se mi začíná zvedat hladina adrenalinu a povídám, že tam jsem jaksi.. ehm.. už byla a nic. Ona zvedne telefon, někam dloooouho volá, načež mi povídá, že mi jejich banka vůbec žádný studentský účet nezaloží, že to pro Erasmus prostě nefunguje. Že sice jsem student univerzity, ale pro ně student vlastně nejsem. Ale že mi založí konto občanské, když složím minimální kredit 150 eur, samozřejmě se spoustou báječných poplatků. Normálně bývám na úřadech slušná a když mi něco nejde, sklapnu patky a jdu. Tohle mě ovšem už fakt nadzvedlo a ptala jsem se paní, proč moji spolužáci, taky Erasmáci, účet mají a já ne. Načež ona kroutí hlavou a nutí mi ten občanský. Rudá vzteky letím z banky jako torpédo, do nejbližší pobočky nejbližší jiné banky, kde mi usměvavý mladý muž založí studentský účet i s kartou během deseti minut, ačkoli umí anglicky asi jako já portugalsky, a ačkoli mi chybí jeden doklad (prostě jsem řekla, že mu to donesu v pondělí a on řekl, že není problém). KONEČNĚ!!!!
Celková bilance - Caixa Geral nikdy víc. Nikdy. nikdy. nikdy.