Opravdu - je to lepší!

Je. Daří se mi líp. Ve škole nebývalá pohoda, jak s lidmi, tak s výukou, neflákám se a chodím tam, dělám si zápisky, vyrábím prezentace a dokonce si občas přečtu něco nad rámec povinností. Zvládla jsem návštěvu pohotovosti, Vetřelec v břiše se nepotvrdil, takže balvan co mi seděl na levém rameni spadnul, tedy ten na tom pravém (bydlení) se hned zdá lehčí. Zážitky z pohotovosti byly silné, strávila jsem tam 6 hodin, bez jídla, ale zas ten ultrazvuk mi udělal radost. Což mi připomíná jiné radostné ultrazvuky, jejichž výsledky sem ke mně dolehly z Čech a nad kterými se potichoučku našlapuje. Takže holky, držím palce!
Zdají se mi šíleně divoké sny, každý den, dnes mě kupříkladu ve snu pronásledoval spolužák Nuno, ale já měla ochranu, mluvícího ježka. Vše se z neznámých důvodů odehrávalo za války, v Novém Bydžově. (tento odstavec prosím nekomentovat)
A včera, to bylo vůbec nejlepší, jsem si večer v pokoji půl hodiny sama samotinká tancovala, až prkna v podlaze praskaly.

A jedna perla domácí:
Já: Největší zlo na zuby je sladkej čaj, to máš kyselinu a cukr zároveň.
eM: Jakou kyselinu? Odkdy je v čaji kyselina?
Já: Já neřekla, že je to čaj s citrónem!?!

Jarní blues

Ze zimního spánku rovnou do jarní únavy. Tak by se daly charakterizovat poslední dva týdny. Bleší komplikace (stále jsme bez štípanců), umanutá majitelka domu, rozbitá pračka, eMovy potíže v práci a moje potíže zdravotní - tohle všechno způsobilo, že jsem nebyla pořádně schopná ráno se vypotácet z postele, pořád jsem měla pocit, že jen zabíjím dny a za mnou žádná práce. Ale pomalu se to překonává, škrábu se na kopec, kde čeká léto a dobrá nálada, a kde se na problémy v údolí budu dívat hezky s nadhledem.
O víkendu jsme se byli odreagovat v Sintře a v Lisabonu. Nádhera. Bydleli jsme sami ve skvělém bytě, kde teče horká voda pořádným proudem, nakoupili jsme spoustu jídla a na problémy na severu zapomněli. Výlet s Luisem, slunce a vítr, dlouhá pomalá jízda po pobřeží, kde končí Evropa a začíná svět, hrady a kláštery a večer oba uťapaní a spokojení.
Člověk má pořád co objevovat. Třeba teď - poprvé jsem v restauraci řekla to kouzelné slovo a objednala si steak medium, přinesli mi strašlivýho krváka a já to snědla. Skoro celé. A ještě mi to chutnalo. Poprvé jsem viděla obraz od Hieronyma Bosche, úplně zblízka, žádný sklo, nic, jen já a obraz a bylo to krásné a vtipné a vůbec, podívejte se sami sem. Zblízka je to lepší, vidíte všechny detaily. Poprvé jsem viděla Fernanda Pessou, sice jen bronzového, ale i tak, taky o kus dál stojící Luis de Camoes se tvářil přívětivě.
Lisabon strašně smrděl močí, bylo po dešti, a z času někdo sebral hodinu, ale stejně to byl nejlepší víkend za dlouhou dobu. Už mám pihy a lehce opálený obličej. A naději. Zase začnu psát.

Na fotce uprostřed já, vpravo eM a vlevo Portugalec Luis. Jsme v komíně :)

Paraziti!

A je to! Přijel eM, přestěhovali jsme se do nového domu, zabydleli, nakoupili hory jídla a odpočívali. Já po zkouškovém vypětí, on po pracovním. Portugalské pomalé tempo nasadil s překvapivou lehkostí hned od začátku, černé kafe pije už po týdnu a pomalá pracovní morálka mu taky nedělá žádné potíže.
Co nám dělá potíže jsou blechy. Blechy! Jak jsme k tomu přišli? V pokoji pod námi bydlí Katja, v našem bydlel Slovák Marek. Marek hlídal přes Vánoce psa, toho, co jsme v říjnu našli. Jenže se mu nevěnoval celou dobu a když nechtěl, aby ho pes otravoval, zavíral ho do spodního pokoje, tedy toho, kde nyní bydlí Katja. Psí blechy nakladly všude do pokoje (matrace, podlaha, postel) vajíčka a jak se teď udělalo teplo, vylíhly se. A začalo to. Jednou přišla Katja, že má asi blechy, že má na nohou štípance, každou noc tak 5 nových. Spustila generální úklid, jenže je to člověk přírodní a odmítá chemické prostředky. Hubí tedy tabákovou vodou, nad kterou chemik eM obrací oči v sloup, ale doufali jsme, že to zabere. Dva dny dobrý a pak zas. Katja objevila zdroj, na desce která je pod matrací. Larvy, vajíčka, humus. Desku jsme vynesli, matraci zabalili do černého pytle a dali na zem, jenže včera přišla Katja s tím, že je zase nově poštípaná.
A dneska ráno mi lezla blecha po noze! U snídaně! Utopili jsme ji a rozhodli se, že zakročíme. Zajdu se poradit k veterináři. Máte-li někdo zkušenosti, sem s nimi. Jde hlavně o to, jak zničit ty larvy a kukly co žijí v podlaze a matraci. U nás v pokoji zatím nic, ale pes tam taky chodil a může to být jen otázka času.
Původně jsem chtěla psát o tom, jak se máme dobře, jak svítí sluníčko, jak jsme byli u moře, jak vaříme a jíme tuny jídla a jak je skvělé, když vedle mě někdo v noci funí tak, že nemůžu spát. Bohužel teď si na to nevzpomínám a pilně googluju, jak na parazity. Bóže.

Ženy, ženy, ženy

Tento příspěvek je určen ženám a feministům.
Včera jsem byla na koncertě - canto marroquino - španělská dvojice hrající jihošpanělskou hudbu ovlivněnou Marokem a pocházející až kdesi od Bagdádu, s použitím historických nástrojů.
Tolik k faktům. Ale zážitek - Katja se ke mě v průběhu večera naklonila a mluvila o tom, že ji ta hudba přenáší úplně do jiného světa. Moje poznámka na papírovém tácku pod skleničku: Žena, která zazpívá chrámový oblouk, klenbu, jako muezín. Zpívá a její zpěv se odráží od hor a od nebe a rezonuje v prostoru. Slyšíš v něm minulost, kroky po kamení i vzduch který se tetelí nad pouští. A ona je neotřesitelná, stoletá. V hloubce toho hlasu by se člověk snadno utopil. A ty oči. A ona ví.

Dneska je tady Dia dos mulheres - Den žen. Portugalci, nemajíce špatných asociací, vesele slaví a pořádají večeře, jsem pozvaná na dvě, vzhledem k zítřejší zkoušce asi nepůjdu nikam. Ale přišla mi dneska krásná smska. Je od kamaráda a nejspíš ji od něho dostalo ještě padesát dalších. Ale pro mě je první a jediná a beru si ji velmi osobně.

O que seria da parte sem o tudo?
...membro dormente num corpo á deriva,
dura solidao.
Obrigado, muito obrigado por tudo.
Feliz dia da mulher.

Ve VOLNÉM překladu:
Co by byla část bez celku?
..spící část těla, která setrvává
jen ze solidarity.
Děkuju, moc děkuju za všechno.
Hezký den žen.

Abych si ji nehamounila pro sebe, předávám dál pro všechny silné a statečné ženy v mém okolí, jmenovitě - mámě, Lu, babičce, všem tetám, Mar, Martii, Katje, duně, hanele, taky mamince od eMa i ségrám a nejmenovitě - všem ostatním.
Zdraví Ofélie (a běží si koupit kytku)

Pasta carbonara

Pokaždé, když děláme ke společné večeři těstoviny, mají Italové strašnou spoustu řečí okolo. Tohle je jako celá porce? To je snad předkrm, ne? A olej je kde? Já myslím olej, ne tuhle s....u (v originále použita mezinárodní merda). Ježiš, vždyť to máš rozvařený. Ne, tohle fakt nejde..

No, tak jsme je k tomu pustily. Včera. Takový Ital, přesněji dva najednou, aby to šlo líp a ve větším množství, si vyhrne rukávy, otevře láhev červeného a pustí se do toho.
A jejich tipy - hodně vody, kupovat italské těstoviny, dávat je opravdu až do vařící vody a pak se držet času uvedeného na balíčku. Scedit a bohatě polít olivovým olejem. U oleje nešetříme na značce ani na množství. Nikdy nedávat na špagety kečup, to je zvrhlost nejvyššího kalibru (takový Andrea je schopný jíst radši samotné špagety, než by si na ně dal omáčku s kečupem, radši jen tak s olejem a troškou parmezánu, tomu říkám zásady).
Po velkolepém sakrování nám byly za chvíli naservírované naprosto skvělé těstoviny carbonara. Receptem nemůžu sloužit, neboť jsem závěrečný fígl s vajíčkem prokecala s Natálií. U jídla jsme se neuvěřitelně nasmáli, protože došlo na předvádění toho, jaké zvuky vydávají zvířata v různých zemích. Takové to maminkovské - řekni, jak dělá kravička.. Největší rozdíly jsou u psů - kupříkladu takový brazilský pes štěká bau, bau, francouzský něco jako uf, uf a italský dokonce au, au, nejvěrohodněji štěká pes norský. Nakonec jsme dobře půl hodiny různě mečeli, hýkali, mňoukali a kvákali, zejména Etienne se projevil jako rozený talent a já smíchy prskala špagety po stole.

Zpravodajská část:

Člověk se někdy třeba těší
z toho, že venku neleje,
někde se střílí, vraždí, věší,
a tady se nic neděje
a tady se nic neděje
(Jan Burian - Božskej klid)

Držte si klobouky, jedeme z kopce!

Psychiatrie za 15! A nevyšla ošklivá předpověď počasí, místo toho je sluníčko, kafe je pořád tak dobrý a jaro už je defnitivně tady! Vychumlala jsem se ze šály, odložila brýle a koupila si včera nové šaty. A dneska mě zkoušel profesor na neurologii ze znalosti českých fotbalových klubů. Portugaaaaal!