Ještě jednou

..k minulému tématu.
Zdraví - než jsem odjížděla, udělala mi zubařka rentgen a zjistila, že mi osmičky rostou divně do stran a pod vedlejší zuby a že by bylo nejlépe je vyřezat než začnou růst. Doslova řekla - s trochou štěstí Vám za ten rok nevyrostou. No co byste řekli? Už mám 3..
Literatura - není to tak dlouho, co jsem na tomhle místě lkala, jak je ta portugalština těžká, že se to nikdy nenaučím, že jim vůbec nerozumím.. a teď? libuju si tady, jak čtu Pessou v originále. Pokrok ve dnech vidět není, ale při půlročním ohlédnutí jsem vlastně příjemně potěšená.
A jinak? Střídavě hůř a líp, ale aspoň jsem se už zbavila nemoci, viděla jsem spoustu skvělých filmů a taky mi začíná být jasné, kam to s tím páterem spěje, neb na scéně se objevila mladá, krásná a ne zcela ke krku zapnutá dívčina. Já zas napíšu.

Syndrom pobytu v cizí zemi a jiné haraburdí, převážně literární

Nevím, čím to je, říkáme tomu doma Syndrom pobytu v cizí zemi. Tento se projevuje zejména tím, že zdravotní banality, nad kterými bychom v Čechách mávli rukou, nabývají v cizině netušené kvality co do příšernosti zranění, trvání hojení nebo podivnosti symptomů. Jak jinak si vysvětlit, že obyčejný puchýř z nových bot, který se člověku semtam udělá, se tady změní v ošklivou otevřenou mokvající ránu, která se hojí dva týdny? Boty jsem nevyhodila, ještě jim dám jednu šanci. Taky mě asi 3 dny brněl kus pravé nohy, tak hezky do rytmu, až jsem nemohla spát a měla pocit, že bych si tu nohu snad radši usekla.. A poleptala jsem si oko šampónem.

Ale na tu pohotovost znova nejdu, leda že bych fakt umírala. Tímto se ptám všech, co byli delší dobu v cizině - měli jste to taky??

Takže jsme ani nikam nejeli, protože teď jsem normálně nachlazená a mám teplotu. Ale stihla jsem ještě v pátek dojít na knižní veletrh, který tu teď máme (třikrát sláva) a koupila si nějaké čtivo. Sebrala jsem všechnu odvahu a začala číst originální portugalskou beletrii. Ne jako doteď - překlady, nebo knihy které dobře znám. Začala jsem zlehka - Čechem, který v Portugalsku dlouhá léta žije a publikuje, jmenuje se František Listopad (portugalská verze Jorge Listopad - vyslovuj Lištupád - hezké, což?). Tohohle pána doporučuju teď kudy chodím, z toho, co se ke mě zatím česky nebo portugalsky dostalo, tak je to čtení přemýšlivé, poetické a navíc pro mě zajímavý pohled Čecha na Portugalsko po delší době pobytu.

A pak už hezky zostra - Fernando Pessoa, Miguel Torga, Eça de Queirós. Tedy pánové starší a zasloužilí. Pessoa se čte krásně, plynule, ani mi to nedá takovou práci. Až půjdete kolem knihovny, občas ho tam mají, tak třeba Kniha neklidu a nebo celkem libovolná básnická sbírka a nechte se pozvat na moře, do dálky. Funguje to. Torga, to už je něco jiného. Čtu Contos da Montanha (Povídky z hor) a po jedné párstránkové povídce mě brní hlava, jak je to těžké. O to je to krásnější, vyprávění je syrové, o krásných ženách, co roky věrně čekají na muže, kteří se potulují v Brazílii, aby se pak vrátili domů jen umřít. Vdova se portugalsky řekne viúva. Eça de Queirós je též místní klasika nejklasičtější - napřeskáčku s Torgou čtu jeho Zločin pátera Amara. Jsem v první třetině, takže dosud nevím, co páter provedl, ale pak vám to napíšu. Zatím se zdá jako sympatický chlapík. Kniha je psána poněkud archaickým jazykem, je poznat, že autor zemřel v roce 1900, což mi to trošku ztěžuje, semtam něco nemůžu dohledat. Mám tu malou českou ukázečku:
"Čert aby vzal ženské a peklo aby je pohltilo!" zasyčel Amaro.
"Amen", odpověděl mu kanovník ve vší vážnosti.

K portugalské moderně se propracuju postupně, ono taky začíná být teplo, což znamená nejen že a) bude brzy léto, ale taky že b) bude brzy zkouškový a na nějaké čtení budu moct zapomenout. Ale než skončí veletrh, tak tam ještě půjdu. Zatím doma piju čaj s citrónem a tak jako maličko chroptím, ale zas mám ty knížky a eM se o mě stará.

Já: A nevadilo ti, žes dneska musel vařit večeři ty?
eM: No, vyndat tu pomazánku z lednice zase nebyla taková práce..

Lidé, čtěte!!

Fotodokumentace

zde je celé album

Oranžovej a Oranžová na výletě - III.

Do Nazaré jsme přijeli večer, slunce už skoro zapadalo. Hned u nádraží nás začaly lákat babičky, ať k nim jdeme přespat a nepřestaly celou dobu, co jsme tam byli. Vypadáme jako cizinci, s tím se nedá nic dělat. Nasadili jsme klapky na oči a našli předem vyhlédnutý penzion, shodili batohy a vyrazili na večeři. A že jsme byli u moře a že se nám ten výlet zatím tak dařil, najedli jsme se krevet co se do nás vešlo.
Nazaré je dvoupatrové městečko, spodní patro stojí na břehu moře, horní patro na útesu. Dole bylo původní rybářské městečko totálně potlačené bujícím turistickým ruchem, přes samé restaurace a obchody není kam šlápnout, vyjeli jsme tedy lanovkou nahoru. A teď přichází zlatý hřeb dne - místní staré dámy stále nosí tradiční kostýmy (turisti si to žádají, mají to mít). Kostým se skládá ze sedmi spodniček, symbolizujících dny v týdnu, koketně vyhrnutých nad kolena, vyšívané halenky a čepice s bambulí. Takto vystrojené prodávají turistům předražené oříšky a spokojenost panuje n obou stranách. Neodolali jsme, utratili ty peníze, paní si vyfotili a oříšky snědli.
Byla neděle Velikonoční, zvony svolávaly na mši a my jsme se šli místo toho projít k majáku, seděli jsme na útesu a já se pamatuju, že mi znělo v hlavě:

Ay que bonito es volar
A las dos de la mañana
A las dos de la mañana
Y ay que bonito es volar, ay mama

Volar y dejarse caer
En los brazos de tu hermana
En los brazos de tu hermana
Y hasta quisiera llorar

(OST Frida - La bruja)

Pak už jen zpátky na autobusové nádraží, potkali jsme upovídanou anglickou turistku (You know, I am VERY old..) a společně jsme pomluvili hnusnost autobusového nádraží. Po cestě jsme projížděli Leiriou, autobus zastavil v nádraží ne o moc lepším a nějak dlouho stál a nic se nedělo. Pak jsme viděli, že náš řidič společně s dalšími 5 chlapy tlačí vedle porouchaný autobus, aby nepřekážel..
Ay que bonito es volar.

Oranžovej a Oranžová na výletě - II.

Batalha. Bitva. Katedrála na památku bitvy ve které pár Portugalců porazilo spoustu Španělů a díky tomu zůstalo Portugalsko samostatné až doteď (bitva u Aljubarroty, 1385). Stavba je to majestátní. Do vysokých oken svítí sluníčko a dělá barevné stíny, strop je vysokánský a klenutý, pamatuju si, že mě napadalo, kolik prostoru vlastně církevní památky zabraly, do plochy i do výšky.. Vyplatí se číst popisky a cedule, člověk se dozví spoustu věcí, třeba to, že v padesátých letech se místní památky zvelebovaly a to za každou cenu, a většina věcí, co vidíme, je kopie. Originály jsou ty podivné kameny co se bez popisků povalují po chodbách. Dnešní snaha o maximální zachování originálu už s tím moc nenadělá, škoda přeškoda. Opět se shodneme s Janem Burianem, z celé katedrály se mi nejvíc líbily nedostavěné části, Capelas Imperfeitas, kde je krásně vidět, jak se taková katedrála vlastně staví. Chybí tu strop a tak sem prší, a když jsme vešli, zrovna tam paní uklízečka šmrdlala mopem po hrobu krále Duarta I., inu, pocty královské musí být. Malá odbočka - v Portugalsku je největší koncentrace uklízeček na metr čtvereční obydlené plochy. Jsou všude - v nemocnici, ve škole, v kavárnách, v supermarketech, v katedrálách. Všude. Když jsem byla v Coimbře poprvé, vloni, a byla navštívit Biblioteca Joanina, univerzitní knihovnu, tak v té jediné půlhodině, kdy je knihovna za den otevřená, tam naběhla paní a jala se šůrovat.
Šli jsme si ty zamotané hlavy srovnat do kavárny, na kafe a na pastel (dortík) a pak se přesunuli do Alcobacy. Ve jméně Alcobaca má druhé c mít takový ten ocásek, ale mě to sem nejde zkopírovat. Taky mi právě došlo, že vůbec nevím jak se to jmenuje, dohledám.

Alcobaca je cisterciácký klášter. Cisterciáci to zprvu mysleli s mnišstvím vážně, vzdělávali, zakládali školy, zvelebovali kraj, později se ovšem nechali nějak unést, malounko zvlčili, trošku víc jedli a tak když sem v 18. století dorazil cestovatel William Beckford, zhnuseně popisoval "ustavičné obžerství, obézní řeholníky s kolébavou chůzí, úlisné mnichy s chlípnými zraky". To jen tak na okraj. Jako bych je tam viděla :-) Obří kuchyně, kde se na rožni pekli celí voli, a kterou protéká říční voda, aby byly čerstvé ryby vždycky po ruce a bylo se v čem mýt. A opět - jsme v Portugalsku, tedy chrliče, ze kterých ta voda vytékala, mají půlku obličeje zdeformovanou tím, jak jim tam někdo zabetonoval kohoutek. Jo, historie.
Batalha je památník bitvy, a když bylo od bitvy daleko a došly peníze i vděk za vítězství, prostě se nedokončila a slouží tak, jak je. Alcobaca je památník velké lásky.
Stalo se za vlády krále Alfonse IV., že jeho syn a následník trůnu jaksi nemiloval svou zákonitou manželku Konstancii, ale její dvorní dámu Inés de Castro. Po Konstanciině smrti se chtěl s Inés oženit, to se ovšem nelíbilo rádcům krále Alfonse. Sňatkem by totiž galicijský rod Castro posílil a stal by se nebezpečným soupeřem portugalského královského rodu. Dal tedy král Alfons v Pedrově nepřítomnosti Inés zavraždit a rozpoutala se válka mezi otcem a synem, kterou až těsně před Alfonsovou smrtí zastavila královna Beatriz a arcibiskup z Bragy. Když Pedro nastoupil na trůn, pomstu dokončil. Vrahy své milované zavraždil, nechal tělo Inés exhumovat, dodatečně korunovat a dvořany donutil vzdát čest mrtvé královně tím, že políbí její ruku, tedy, ten zbytek ruky.. Ostatky Inés dal uložit do kláštera v Alcobace a o pár let později se k nim připojil. Teď tedy odpočívají spolu, dva hroby proti sobě, podle legendy prý proto, že až se jednou probudí a postaví, aby na sebe hned viděli. Tolik prameny historické i literární. Hroby byly bohužel hodně poničené v 18. století hledači pokladů a později podivně zrekonstruovány, jak už o tom byla řeč, ale i tak má místo něco do sebe. Zbytek kláštera už je zajímavý méně, veškeré finance putují zřejmě jen na legendu o Pedrovi a Inés, chybí popisky a jen s fantazií člověk nevystačí.
Vymotali jsme se z kláštera a chvíli jen tak bloumali po městě, okukovali lidi a domy a nakonec nás autobus dopravil z ošklivého nádraží do ještě ošklivějšího, v Nazaré. Ale o tom zase příště.

Oranžovej a Oranžová na výletě - I.

Naše bydlicí problémy se v polovině minulého týdne podělaly neuvěřitelným způsobem. Až bude úplně po všem (zítra, doufám), napíšu o tom, co se všechno přihodilo. O neuvěřitelné absurditě, bezmoci, svérázných povahách, vyhrožování a eMově chladné hlavě, která se prostě drží tvrzení, že pravda je na naší straně, zatímco já se hroutím. Podruhé v krátké době píšu - jeli jsme si spravit náladu. První spravení, velké, se podařilo ve čtvrtek - našli jsme nový byt. Tímto děkuju vyšší moci za náhodu a Romaně a Carlosovi za pomoc. Druhé spravení, velikostí srovnatelné - vypadli jsme z Coimbry. Na 3 dny. Na výlet!!!

Celý rok nevstávám dřív než v 8, dneska budík na 5:30. Předtím do půlnoci balíme, plánujeme a vyrábíme tousty a vajíčka natvrdo (jako dítě jsem je na výletě nesnášela, teď - blaho). V těch půl šesté plánovaný rychlý start, jeden přestup ještě za tmy v Coimbře, pak v Entroncamentu. Nádražní pastelaria (kavárna), s nádražní číšnicí, na kterou jsem neúmyslně udělala tak strašlivý ksicht (zřejmě, eM to potvrzuje), že mi šla opravit kafe. A pak už Tomar a vzhůru na hrad. Funíme po dlážděné cestě, kolem kamenných zdí, věží a bran a na nádvoří koušeme první tousty. Čteme si o legendách, templářích, intrikách. Hrad v Tomaru popisuje i velký Umberto (Foucaultovo kyvadlo) a i když tu zřejmě byl v časech daleko jiných, ještě dnes je co vidět. Templáři se odvážně pustili do nepravidelných tvarů, hrad přestavbami získal různá meziposchodí, je to labyrint, chvílemi jsme se dohadovali, jestli jsme tamtudy už šli, nebo ne. Chybí mu strnulá vážnost, když se na chvilku zastavíš, vidíš kolem sebe lidi v hábitech, jak tam chodí, žijí a pak.. pak stejně přiklape nějaká navoněnina a je po představě. Nakonec nás hrad vyplivl úplně jinudy než jsme přišli. Na parkovišti jsem se šla projít na vyhlídku a cestou minula otevřené modré auto typu Transit, ve kterém se myl do půl těla svlečený mořský vlk, pískal si a před autem jedla z misky kočka. Jen tak zavřít oči.. Dolů do města, házíme rybám koušky touštu a ty se perou tak, že úplně víří voda. Pak na lavičce před 4hvězdičkovým hotelem svačíme ty vajíčka, a mžouráme. To mžourání nás ostatně nepřešlo, čekali jsme ošklivé počasí a vyrazili bez tmavých brýlí.
Židovské muzeum - jediná podzemní místnost, zbytek původní synagogy (postupně vězení, sklad, sklep). Muzeum založil potomek jedné ze dvou Tomarských židovských rodin, pan Luís Vasco, většina exponátů jsou dary od návštěvníků, i s průvodním dopisem pro senhora Luíse. Neobvyklá solidarita, brzy se bude rozšiřovat. Vedou pečlivé statistiky, za loňský rok ho navštívilo 115 Čechů. Číňany o řádek níž slušně drtíme.
Druhé muzeum je vskutku unikát, už jste byli v muzeu sirek? Spousta (asi 60 000) krabiček, v obřích vitrínách, srovnané podle zemí. Mají tam Československé, krásné krabičky, se starýma letadlama, nebo přírodou. Na Ruských jsou chrámy, na Italských holky a na Britských vtípky. Taky tam mají ošklivé krabičky ze současné turistické Prahy, Kafka a tak, nechut. Některé krabičky vůbec nejsou krabičky, sirky jsou velké, malé, barevné, je to hned u nádraží, tak se tam stavte.
Před nádražím se bavili taxikáři, hráli karty a pobaveně sledovali, jak dva oranžoví cizinci bloudí sem a tam a dohadují se, jestli autobus pojede, nebo nepojede. Jel. Malá příhoda - řidič vzal do autobusu hodně ošuntělého pána, který neměl na zaplacení, ale ze všech sil hledal po kapsách centimy a snažil se dopočítat. Řidič povídá - já vím, že vy jste dobrej chlap (vykal mu), dá mu lístek, zřejmě do první stanice a ještě mu kus těch peněz vrátí. Po cestě jsme shlédli Fátimský betonový zázrak, o Fátimské legendě někdy příště, teď snad jen to, že uživí drahé hotely, apartmány, supermarkety a všechno co s tím souvisí, na pár metrech čtverečních, co se nejmenuje Fátima, tak má aspoň sošku, v létě se tam ten vosk musí valit jako láva.. nic pro nás. Cesta strastiplná, klimatizovaný autobus s vypnutou klimatizací, do toho pražilo odpolední sluníčko, serpentiny a nahoru a dolů, dělalo se mi neuvěřitelně špatně, a bylo to nekonečné. Finalmente - Batalha. Malinký pokojík v penzionu hned u katedrály a jdem na večeři do poloprázdné restaurace, ještě není sezóna a lidí je málo. Batalha - až zítra..

Dodatek

Jen malá drobnost k předchozímu příspěvku. Vetřelcem jsem samozřejmě nemyslela případného potomka, bála jsem se jiných věcí, které se mi v minulosti v břiše vyskytovaly. Živého človíčka bych se nijak neděsila. Nebo jo?