Jak se mám III. - Portugalština

První dny v portugalském prostředí byly jako na jiné planetě. Sice jsem celkem rozuměla cedulím, nápisům nebo jednodušším textům, ale z mluveného slova jsem nechytala vůbec nic, ani pozdravy. Nacvičila jsem hlavní větu na cokoli – Promiňte, ale nerozumím – a to jsem vždycky zahlásila, a pak se musela domlouvat rukama nohama a angličtinou. Drobný problém je, že Portugalec na otázku „Mluvíte anglicky?“ hrdě a bez zaváhání zahlásí, že ano. Nechá si anglicky vysvětlit, co potřebuju a pak mi portugalsky řekne, že vůbec netuší, o čem mluvím, co že to vlastně chci? Lidi tu mluví anglicky málo, domluvit se lze v podstatě jen s vysokoškolákem, a to ještě jen s některým. První týden jsem trávila večery nad učebnicí (ne, že by se to nějak změnilo) a zkoušela poslouchat a lovit jednotlivá slovíčka z hovoru na ulici, na Erasmáckých parties, ve škole, kdekoli. A světe div se, pomalu to jde. Hlavní větu jsem postupně změnila na – Rozumím, ale ještě moc nemluvím – a skutečně můžu teď říct, že začínám rozumět. Když někdo mluví směrem na mě, dobře ho slyším a předem tuším, o čem bude řeč, jsem schopná vnímat celé věty. Se spolužáky máme dohodu, že ještě jeden týden mi budou pomáhat angličtinou a pak už jen portugalsky. Hodně jsem se bála, jak budu rozumět medicínské terminologii, ale to je kupodivu naprosto v pohodě, je to hodně podobné tomu, co je u nás, latina jako latina. Daleko horší je běžná mluvená řeč, plná zkratek, slangu, neformálních výrazů atd. A to mám výhodu, že v Coimbře se mluví téměř bez dialektu, je to oblast s ideální strukturou jazyka.
Portugalština je hodně podobná španělštině, má ovšem úplně jiná výslovnostní pravidla. Můj oblíbený příklad je slovo Jesus – Španěl čte Chesús, Portugalec přečte Žezuš (a ještě to e skoro není slyšet). A pak se v tom vyznejte. Vždycky si po večerech stěžuju Leonor (dcera paní domácí), že oni spojují několik krátkých jednoslabičných slůvek do jednoho zvuku a já než si to přechroustám, tak je mluvčí o tři věty dál.
Zjistila jsem, že k tomu, aby člověk mohl mluvit a zvládat běžnou konverzaci, potřebuje umět minimálně – jeden přítomný, jeden minulý a jeden budoucí čas, což u románského jazyka znamená hromadu nepravidelných sloves, pak spooooustu slovíček, spoustu zájmen, a nějaké to know-how o stavbě jazyka jako takového. Takže bifluju gramatiku a večer když vařím v kuchyni, a někdo tam je, tak si to zkouším a oni mě opravují. Hodně mi pomáhá znalost francouzštiny, ale stejně je to boj. A ve chvíli, kdy se chystám pracně nacvičenou větu použít někde v praxi, tak se mě oslovené osoba zeptá na něco nečekaného, a jsem v háji. A úplně nejlepší je to ve škole. Jakmile mě nový vyučující uvidí, tak se mě zeptá, jestli rozumím, já řeknu, že trochu, on se na cosi zeptá a nastává všeobecná šeptanda, kdy mi všichni napovídají a já koktám. Profesor obrací oči v sloup a tváří se – co nám to sem zas poslali.. Jo a taky mám totálně blbý slovníček. Většina běžných slov tam není, zato je tam třeba slovo jezevec. Ptala jsem se dneska spolužáka, jestli to jako někdy použil a on říkal, že mají doma National Geografic, tak ví, co to znamená. Když jsme u těch zvířat, tak namátkou – můžu kromě jezevce mluvit i o chřestýších, kapybarách (je to vůbec zvíře?), chrtech, cvrčcích nebo rosničkách. Popravdě doufám, že nebudu muset.
Navzdory všemu – mluvím. Mluvím v holých větách, používám plynule asi 5 sloves a dalších 10 s nápovědou, ale jde to. Za dobu, co jsem tady, jsem do pasivní slovní zásoby natlačila už téměř 500 nových slovíček, takže teď čekám, až si to hlava přebere a začne používat.
Musím cvičit hlásky, které čeština nemá, a moc mi to nejde. Kupříkladu slova babička (avó) a dědeček (avô) se liší jen koncovým o. Skoro ten rozdíl neslyším, natož abych ho uměla napodobit. Tak si to zkouším nahlas na ulici, když jdu večer domů.
A taky se mi pletou do hovoru české výrazy, zejména citoslovce a nevědomá slova a zvuky typu ehm, víš, no, jo..

Pár zajímavostí – české teď se portugalsky řekne agora. Byli jsme se podívat na zkoušce kapely jednoho kamaráda a oni skutečně odpočítají 3,2,1..agora. Je to strašně dlouhý slovo! Než to dořeknete, všichni už jsou v Mexiku.
Moje jméno se jim říká špatně, často mě tu přejmenují na Pavrinu nebo rovnou na Sabrinu :-)
Když mluvíme anglicky, tak se směju pod fousy, protože neumějí č a říkají všude š a pokud se bavíme třeba o potravinách, tak najednou je všechno sheep místo cheap.
Neuvěřitelně matoucí jsou dny v týdnu, oni totiž počítají od neděle! Takže slovo pro pondělí je segunda-feira, doslovně tedy druhý den. Čtvrtý den v týdnu je tedy středa, nikoli očekávaný čtvrtek, jak by čeština napovídala. Stává se mi, že si před cedulí s otevírací dobou počítám na prstech, který je to den.Jo a taky se mi pletou slova dvě (dois – čti dojš), deset (dez - čti déž) a Bůh (Deus – čti deuš). Nejsem sama! Tuhle mi spolučech Martin svěřoval, že se taky dovolával Boha v potravinách.. :-) Naštěstí tady jsme v zemi, kde se Bůh skloňuje ve všech pádech, dokonce jedna z velkých bank se jmenuje Banco Espirito Santo – tedy doslova Banka Ducha Svatého. To jsou panečku záruky! To nemůže zkrachovat! Nebo může?