Je hnusně, co? Šedivo, bezbarevno, vybledlo. Asi se mi nějak změnil průtok krve mozkem či co, ale aktivovalo se centrum pro botičky a kabelečky, normálně tvrdě spící. Takže jsem strávila spoustu času nakupováním, dnes dokonce se ségrou. Smály jsme se, kdyby nás někdo s těma taštičkama potkal, že by si musel myslet, že do nás praštil blesk, nepamatuju se, kdy jsme spolu takhle byly naposledy. Kafe a tlachání a mezi řečí u regálu padla spousta důležitých věcí, já už přece potřebuju někoho, kdo má pro moje slabosti pochopení. Lu si odnesla sukni a tričíčko, já knihu a tričko, co o něm prohlásila, že vůbec není sexuální, ale mě se líbilo, protože je krásně modrý a já mám stejně radši chlapy, co mají fantazii.
Jak jsem tak dočasně bez d, vykloubená ze všech možných prostředí, kterým jsem kdy říkala doma, utíkám si ke knížkám, protože to je domov přenosný, taky k monitoru počítače.. Sedím ve tmě zády ke spolubydlící a obrazovka mi dělá takový průhled někam do třinácté komnaty, kde je útulno, do budoucnosti ve které budu mít všechny svoje věci pohromadě v jednom bytě, s láskou nebo bez, to už je jinej příběh. Jsem jako šnek, domov v baťůžku na zádech, přenosná osobnost, zredukovat všechny osobní potřeby na velikost 35l, pár zamčených šuplat, kde je to nejosobnější z osobního a zbytek zase obnažit před cizíma, naštěstí jsem už dost stará na to, abych pochopila, že to nemusím vysvětlovat, natož omlouvat.
Bože můj, já jsem z toho unavená..
