Dnes tak trochu po medicínsku, ať máte taky něco z toho, jakou školu studuju. Najít člověka, který umí přednášet, je dneska vzácnost. Mám ráda starý profesory, co si přednášky připravují, má to hlavu a patu a když si čtu po půlroce zápisky, vím o čem to bylo. Ale ti nějak došli, nebo co. Proto si většinou na seminářích čtu, luštím sudoku, koukám z okna nebo spolužákům na zátylky, píšu si deník, nebo jen tak zevluju. Ne tak dnes.
Po mátožném ránu a hodinovém visení na tyči v tramvaji, metru, tramvaji jsem byla odměněna skvělým seminářem, při kterém jsem popsala snad 10 stran (ještě mi to pětkrát zopakujte a už snad ty antibiotika budu jednou provždy umět), pak neméně skvělýma praktikama. Plížili jsme se po budově v bílých empírech až na zem, jak mniši nebo bílé paní a docela se tou medicínou i bavili. Jen je škoda, že takových dní je tak asi 6 za semestr.
Odposlechnuto v šatně:
A: Já se s ním zase tak nekamarádím.
B: Tak ne, ale máš pro to ty nejlepší dispozice.
A: Dispozice, tyvole, to zní fakt maligně.
A abych nezapomněla, minulý týden tak nějak tiše proběhlo jedno malé výročí.
Tak jsem vypadala, když všechno začalo:
Dorostly mi vlasy a to tričko už taky nemám, ale s tím pánem, co je na druhé straně objektivu, se máme čím dál líp.
1 komentář:
Kto je tá slečna na obrázku? Nepoznám....Sestra? Číslo by nebolo????
Keke
Okomentovat