Rozednívá se, pomalu. Krk mi nedovoluje moc spát, ležení pořád ještě bolí, tak jsem vylezla, zapnula si límec co mi přidržuje mozkovnu a šla si uvařit čaj. Dům je ještě tichý, slyším jen funění spáče z vedlejší místnosti a šumění počítače. Všechno je tak vzdálené, za mlhou, ani paprsky ke mě neproniknou, optimismus si tedy nelze dovolit, naděje je schovaná. Ani si nemůžu číst, věřili byste?
Ve snu jsem dnes zdolávala obrovský kopec, jela jsem na tříkolce po zasněžené cestě, šlapala po malých kolečkách a nahoře na mě čekal Jarek Nohavica, usmál se a řekl, že si to za odměnu spolu sjedem, na sáňkách, a tak jsme fičeli dolů (já vpředu) v mrazivém vzduchu, tak rychle, že se všechno kolem rozmazávalo a pak jsem se probudila.
Jdu si rozkrojit jablko, třeba v něm bude hvězdička.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
3 komentáře:
Ahoj Ofélie ... tvůj sen mi připomněl zimní procházku před týdnem a zelený rámec moji touhu po jaru. Jak bude na jaře??? Inspirace - šla jsem si také teď rozkrojit jablko. Bylo tam takové žluté vyschlé poslední, které nikdo nechtěl. Ale byla tam hvězdička! Tak uvidíme. Třeba se stane zázrak. Tam i tady. Trápení už bylo dost ... :o) Jinak si na rozbor tvého snu netroufám... zuzi
Zuzi, já taky ne :-) některé věci je o sobě lepší nevědět, nicméně v blátivé Praze je sen o zasněžené krajině příjemný. Pošlu ti do mailu fotku z dnešního večera. Of.
díky... fotka mi udělala radost,... žívá Ofélie - to je něco! zdraví zuzi
Okomentovat