Lepím si zpátky střípky z mozaiky, střípky, co mi kdysi někdo vzal a teď se mi vrátily, jinak vybledlé, ale ještě pořád pro ně je místo. Začínám pomalu a bolavě chápat, že některé věci vyřeší jenom čas. Ne dny a týdny, ale měsíce a roky. Ten pocit, že ještě nenastal správný čas a že se můžu stavět na hlavu a kolo se rychleji neotočí, že to musí uzrát.. Panejo.
Dopis od nočního chodce, co se zpozdil o několik let, nebo ne?Šedá potrhaná obloha nad Prahou, chuť zavrtat se do pelíšku a poslouchat jen dech.
Pouštím si slaďáky a jsem nesnesitelně sentimentální. Dobře mi tak.
2 komentáře:
Já včera taky byla těsně před spaním tak šťastná a natěšená na ten pocit zavrtání do plíšku, jako už dlouho ne. Také jsem opustila všechny myšlenky a hned usnula. A probudila se nápadem jak alespoń jednu pokaženou věc spravit, a také jsem ten pokus provedla a s napětím čekala na odezvu. A podařilo se mi navázat zpět málem ztracenou nitku...zuzi
Zuzi,
zní to dobře, nitky se přetrhají rychle a navazují pomalu a složitě.
Můj včerejší zápis je právě o té niti, přervané a spojované po léta. Už to začíná vypadat nadějně.
Přeju další podobné nápady! Off
Okomentovat