Syndrom pobytu v cizí zemi a jiné haraburdí, převážně literární

Nevím, čím to je, říkáme tomu doma Syndrom pobytu v cizí zemi. Tento se projevuje zejména tím, že zdravotní banality, nad kterými bychom v Čechách mávli rukou, nabývají v cizině netušené kvality co do příšernosti zranění, trvání hojení nebo podivnosti symptomů. Jak jinak si vysvětlit, že obyčejný puchýř z nových bot, který se člověku semtam udělá, se tady změní v ošklivou otevřenou mokvající ránu, která se hojí dva týdny? Boty jsem nevyhodila, ještě jim dám jednu šanci. Taky mě asi 3 dny brněl kus pravé nohy, tak hezky do rytmu, až jsem nemohla spát a měla pocit, že bych si tu nohu snad radši usekla.. A poleptala jsem si oko šampónem.

Ale na tu pohotovost znova nejdu, leda že bych fakt umírala. Tímto se ptám všech, co byli delší dobu v cizině - měli jste to taky??

Takže jsme ani nikam nejeli, protože teď jsem normálně nachlazená a mám teplotu. Ale stihla jsem ještě v pátek dojít na knižní veletrh, který tu teď máme (třikrát sláva) a koupila si nějaké čtivo. Sebrala jsem všechnu odvahu a začala číst originální portugalskou beletrii. Ne jako doteď - překlady, nebo knihy které dobře znám. Začala jsem zlehka - Čechem, který v Portugalsku dlouhá léta žije a publikuje, jmenuje se František Listopad (portugalská verze Jorge Listopad - vyslovuj Lištupád - hezké, což?). Tohohle pána doporučuju teď kudy chodím, z toho, co se ke mě zatím česky nebo portugalsky dostalo, tak je to čtení přemýšlivé, poetické a navíc pro mě zajímavý pohled Čecha na Portugalsko po delší době pobytu.

A pak už hezky zostra - Fernando Pessoa, Miguel Torga, Eça de Queirós. Tedy pánové starší a zasloužilí. Pessoa se čte krásně, plynule, ani mi to nedá takovou práci. Až půjdete kolem knihovny, občas ho tam mají, tak třeba Kniha neklidu a nebo celkem libovolná básnická sbírka a nechte se pozvat na moře, do dálky. Funguje to. Torga, to už je něco jiného. Čtu Contos da Montanha (Povídky z hor) a po jedné párstránkové povídce mě brní hlava, jak je to těžké. O to je to krásnější, vyprávění je syrové, o krásných ženách, co roky věrně čekají na muže, kteří se potulují v Brazílii, aby se pak vrátili domů jen umřít. Vdova se portugalsky řekne viúva. Eça de Queirós je též místní klasika nejklasičtější - napřeskáčku s Torgou čtu jeho Zločin pátera Amara. Jsem v první třetině, takže dosud nevím, co páter provedl, ale pak vám to napíšu. Zatím se zdá jako sympatický chlapík. Kniha je psána poněkud archaickým jazykem, je poznat, že autor zemřel v roce 1900, což mi to trošku ztěžuje, semtam něco nemůžu dohledat. Mám tu malou českou ukázečku:
"Čert aby vzal ženské a peklo aby je pohltilo!" zasyčel Amaro.
"Amen", odpověděl mu kanovník ve vší vážnosti.

K portugalské moderně se propracuju postupně, ono taky začíná být teplo, což znamená nejen že a) bude brzy léto, ale taky že b) bude brzy zkouškový a na nějaké čtení budu moct zapomenout. Ale než skončí veletrh, tak tam ještě půjdu. Zatím doma piju čaj s citrónem a tak jako maličko chroptím, ale zas mám ty knížky a eM se o mě stará.

Já: A nevadilo ti, žes dneska musel vařit večeři ty?
eM: No, vyndat tu pomazánku z lednice zase nebyla taková práce..

Lidé, čtěte!!