Batalha. Bitva. Katedrála na památku bitvy ve které pár Portugalců porazilo spoustu Španělů a díky tomu zůstalo Portugalsko samostatné až doteď (bitva u Aljubarroty, 1385). Stavba je to majestátní. Do vysokých oken svítí sluníčko a dělá barevné stíny, strop je vysokánský a klenutý, pamatuju si, že mě napadalo, kolik prostoru vlastně církevní památky zabraly, do plochy i do výšky.. Vyplatí se číst popisky a cedule, člověk se dozví spoustu věcí, třeba to, že v padesátých letech se místní památky zvelebovaly a to za každou cenu, a většina věcí, co vidíme, je kopie. Originály jsou ty podivné kameny co se bez popisků povalují po chodbách. Dnešní snaha o maximální zachování originálu už s tím moc nenadělá, škoda přeškoda. Opět se shodneme s Janem Burianem, z celé katedrály se mi nejvíc líbily nedostavěné části, Capelas Imperfeitas, kde je krásně vidět, jak se taková katedrála vlastně staví. Chybí tu strop a tak sem prší, a když jsme vešli, zrovna tam paní uklízečka šmrdlala mopem po hrobu krále Duarta I., inu, pocty královské musí být. Malá odbočka - v Portugalsku je největší koncentrace uklízeček na metr čtvereční obydlené plochy. Jsou všude - v nemocnici, ve škole, v kavárnách, v supermarketech, v katedrálách. Všude. Když jsem byla v Coimbře poprvé, vloni, a byla navštívit Biblioteca Joanina, univerzitní knihovnu, tak v té jediné půlhodině, kdy je knihovna za den otevřená, tam naběhla paní a jala se šůrovat.
Šli jsme si ty zamotané hlavy srovnat do kavárny, na kafe a na pastel (dortík) a pak se přesunuli do Alcobacy. Ve jméně Alcobaca má druhé c mít takový ten ocásek, ale mě to sem nejde zkopírovat. Taky mi právě došlo, že vůbec nevím jak se to jmenuje, dohledám.
Alcobaca je cisterciácký klášter. Cisterciáci to zprvu mysleli s mnišstvím vážně, vzdělávali, zakládali školy, zvelebovali kraj, později se ovšem nechali nějak unést, malounko zvlčili, trošku víc jedli a tak když sem v 18. století dorazil cestovatel William Beckford, zhnuseně popisoval "ustavičné obžerství, obézní řeholníky s kolébavou chůzí, úlisné mnichy s chlípnými zraky". To jen tak na okraj. Jako bych je tam viděla :-) Obří kuchyně, kde se na rožni pekli celí voli, a kterou protéká říční voda, aby byly čerstvé ryby vždycky po ruce a bylo se v čem mýt. A opět - jsme v Portugalsku, tedy chrliče, ze kterých ta voda vytékala, mají půlku obličeje zdeformovanou tím, jak jim tam někdo zabetonoval kohoutek. Jo, historie.
Batalha je památník bitvy, a když bylo od bitvy daleko a došly peníze i vděk za vítězství, prostě se nedokončila a slouží tak, jak je. Alcobaca je památník velké lásky.
Stalo se za vlády krále Alfonse IV., že jeho syn a následník trůnu jaksi nemiloval svou zákonitou manželku Konstancii, ale její dvorní dámu Inés de Castro. Po Konstanciině smrti se chtěl s Inés oženit, to se ovšem nelíbilo rádcům krále Alfonse. Sňatkem by totiž galicijský rod Castro posílil a stal by se nebezpečným soupeřem portugalského královského rodu. Dal tedy král Alfons v Pedrově nepřítomnosti Inés zavraždit a rozpoutala se válka mezi otcem a synem, kterou až těsně před Alfonsovou smrtí zastavila královna Beatriz a arcibiskup z Bragy. Když Pedro nastoupil na trůn, pomstu dokončil. Vrahy své milované zavraždil, nechal tělo Inés exhumovat, dodatečně korunovat a dvořany donutil vzdát čest mrtvé královně tím, že políbí její ruku, tedy, ten zbytek ruky.. Ostatky Inés dal uložit do kláštera v Alcobace a o pár let později se k nim připojil. Teď tedy odpočívají spolu, dva hroby proti sobě, podle legendy prý proto, že až se jednou probudí a postaví, aby na sebe hned viděli. Tolik prameny historické i literární. Hroby byly bohužel hodně poničené v 18. století hledači pokladů a později podivně zrekonstruovány, jak už o tom byla řeč, ale i tak má místo něco do sebe. Zbytek kláštera už je zajímavý méně, veškeré finance putují zřejmě jen na legendu o Pedrovi a Inés, chybí popisky a jen s fantazií člověk nevystačí.
Vymotali jsme se z kláštera a chvíli jen tak bloumali po městě, okukovali lidi a domy a nakonec nás autobus dopravil z ošklivého nádraží do ještě ošklivějšího, v Nazaré. Ale o tom zase příště.
Šli jsme si ty zamotané hlavy srovnat do kavárny, na kafe a na pastel (dortík) a pak se přesunuli do Alcobacy. Ve jméně Alcobaca má druhé c mít takový ten ocásek, ale mě to sem nejde zkopírovat. Taky mi právě došlo, že vůbec nevím jak se to jmenuje, dohledám.
Alcobaca je cisterciácký klášter. Cisterciáci to zprvu mysleli s mnišstvím vážně, vzdělávali, zakládali školy, zvelebovali kraj, později se ovšem nechali nějak unést, malounko zvlčili, trošku víc jedli a tak když sem v 18. století dorazil cestovatel William Beckford, zhnuseně popisoval "ustavičné obžerství, obézní řeholníky s kolébavou chůzí, úlisné mnichy s chlípnými zraky". To jen tak na okraj. Jako bych je tam viděla :-) Obří kuchyně, kde se na rožni pekli celí voli, a kterou protéká říční voda, aby byly čerstvé ryby vždycky po ruce a bylo se v čem mýt. A opět - jsme v Portugalsku, tedy chrliče, ze kterých ta voda vytékala, mají půlku obličeje zdeformovanou tím, jak jim tam někdo zabetonoval kohoutek. Jo, historie.
Batalha je památník bitvy, a když bylo od bitvy daleko a došly peníze i vděk za vítězství, prostě se nedokončila a slouží tak, jak je. Alcobaca je památník velké lásky.
Stalo se za vlády krále Alfonse IV., že jeho syn a následník trůnu jaksi nemiloval svou zákonitou manželku Konstancii, ale její dvorní dámu Inés de Castro. Po Konstanciině smrti se chtěl s Inés oženit, to se ovšem nelíbilo rádcům krále Alfonse. Sňatkem by totiž galicijský rod Castro posílil a stal by se nebezpečným soupeřem portugalského královského rodu. Dal tedy král Alfons v Pedrově nepřítomnosti Inés zavraždit a rozpoutala se válka mezi otcem a synem, kterou až těsně před Alfonsovou smrtí zastavila královna Beatriz a arcibiskup z Bragy. Když Pedro nastoupil na trůn, pomstu dokončil. Vrahy své milované zavraždil, nechal tělo Inés exhumovat, dodatečně korunovat a dvořany donutil vzdát čest mrtvé královně tím, že políbí její ruku, tedy, ten zbytek ruky.. Ostatky Inés dal uložit do kláštera v Alcobace a o pár let později se k nim připojil. Teď tedy odpočívají spolu, dva hroby proti sobě, podle legendy prý proto, že až se jednou probudí a postaví, aby na sebe hned viděli. Tolik prameny historické i literární. Hroby byly bohužel hodně poničené v 18. století hledači pokladů a později podivně zrekonstruovány, jak už o tom byla řeč, ale i tak má místo něco do sebe. Zbytek kláštera už je zajímavý méně, veškeré finance putují zřejmě jen na legendu o Pedrovi a Inés, chybí popisky a jen s fantazií člověk nevystačí.
Vymotali jsme se z kláštera a chvíli jen tak bloumali po městě, okukovali lidi a domy a nakonec nás autobus dopravil z ošklivého nádraží do ještě ošklivějšího, v Nazaré. Ale o tom zase příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat