Celý rok nevstávám dřív než v 8, dneska budík na 5:30. Předtím do půlnoci balíme, plánujeme a vyrábíme tousty a vajíčka natvrdo (jako dítě jsem je na výletě nesnášela, teď - blaho). V těch půl šesté plánovaný rychlý start, jeden přestup ještě za tmy v Coimbře, pak v Entroncamentu. Nádražní pastelaria (kavárna), s nádražní číšnicí, na kterou jsem neúmyslně udělala tak strašlivý ksicht (zřejmě, eM to potvrzuje), že mi šla opravit kafe. A pak už Tomar a vzhůru na hrad. Funíme po dlážděné cestě, kolem kamenných zdí, věží a bran a na nádvoří koušeme první tousty. Čteme si o legendách, templářích, intrikách. Hrad v Tomaru popisuje i velký Umberto (Foucaultovo kyvadlo) a i když tu zřejmě byl v časech daleko jiných, ještě dnes je co vidět. Templáři se odvážně pustili do nepravidelných tvarů, hrad přestavbami získal různá meziposchodí, je to labyrint, chvílemi jsme se dohadovali, jestli jsme tamtudy už šli, nebo ne. Chybí mu strnulá vážnost, když se na chvilku zastavíš, vidíš kolem sebe lidi v hábitech, jak tam chodí, žijí a pak.. pak stejně přiklape nějaká navoněnina a je po představě. Nakonec nás hrad vyplivl úplně jinudy než jsme přišli. Na parkovišti jsem se šla projít na vyhlídku a cestou minula otevřené modré auto typu Transit, ve kterém se myl do půl těla svlečený mořský vlk, pískal si a před autem jedla z misky kočka. Jen tak zavřít oči.. Dolů do města, házíme rybám koušky touštu a ty se perou tak, že úplně víří voda. Pak na lavičce před 4hvězdičkovým hotelem svačíme ty vajíčka, a mžouráme. To mžourání nás ostatně nepřešlo, čekali jsme ošklivé počasí a vyrazili bez tmavých brýlí.
Židovské muzeum - jediná podzemní místnost, zbytek původní synagogy (postupně vězení, sklad, sklep). Muzeum založil potomek jedné ze dvou Tomarských židovských rodin, pan Luís Vasco, většina exponátů jsou dary od návštěvníků, i s průvodním dopisem pro senhora Luíse. Neobvyklá solidarita, brzy se bude rozšiřovat. Vedou pečlivé statistiky, za loňský rok ho navštívilo 115 Čechů. Číňany o řádek níž slušně drtíme.
Druhé muzeum je vskutku unikát, už jste byli v muzeu sirek? Spousta (asi 60 000) krabiček, v obřích vitrínách, srovnané podle zemí. Mají tam Československé, krásné krabičky, se starýma letadlama, nebo přírodou. Na Ruských jsou chrámy, na Italských holky a na Britských vtípky. Taky tam mají ošklivé krabičky ze současné turistické Prahy, Kafka a tak, nechut. Některé krabičky vůbec nejsou krabičky, sirky jsou velké, malé, barevné, je to hned u nádraží, tak se tam stavte.
Před nádražím se bavili taxikáři, hráli karty a pobaveně sledovali, jak dva oranžoví cizinci bloudí sem a tam a dohadují se, jestli autobus pojede, nebo nepojede. Jel. Malá příhoda - řidič vzal do autobusu hodně ošuntělého pána, který neměl na zaplacení, ale ze všech sil hledal po kapsách centimy a snažil se dopočítat. Řidič povídá - já vím, že vy jste dobrej chlap (vykal mu), dá mu lístek, zřejmě do první stanice a ještě mu kus těch peněz vrátí. Po cestě jsme shlédli Fátimský betonový zázrak, o Fátimské legendě někdy příště, teď snad jen to, že uživí drahé hotely, apartmány, supermarkety a všechno co s tím souvisí, na pár metrech čtverečních, co se nejmenuje Fátima, tak má aspoň sošku, v létě se tam ten vosk musí valit jako láva.. nic pro nás. Cesta strastiplná, klimatizovaný autobus s vypnutou klimatizací, do toho pražilo odpolední sluníčko, serpentiny a nahoru a dolů, dělalo se mi neuvěřitelně špatně, a bylo to nekonečné. Finalmente - Batalha. Malinký pokojík v penzionu hned u katedrály a jdem na večeři do poloprázdné restaurace, ještě není sezóna a lidí je málo. Batalha - až zítra..
Žádné komentáře:
Okomentovat