Už!

Kdo čeká článek pouze gastronomický, bude zklamán.. Tedy ke včerejšku. Vyrazila jsem za změnou studijního prostředí k oceánu. V Coimbře svítí sluníčko a chodím se učit ven, tak jsem to chtěla spojit. Vyrazili jsme s takymedikem Martinem ráno po osmé z liduprázdné Coimbry, ale Figueira da Foz nás přivítala nevlídným počasím, zimou a na sezení venku to nebylo. Dumali jsme nad kafem, co dál a rozhodli, že se dojdeme podívat na pláž a pak se uvidí. Zašli jsme za roh a tam to bylo - bleší trh!! Neuvěřitelná spousta malých stánků s ještě neuvěřitelnějším množstvím věcí - od hodinek po holínky, nic nevyjímaje, viz přiložená fotodokumentace.

Martin na začátku prohlásil, nojo, to je něco pro tebe, ženská, to tě odsud nedostanu, aby to pak dopadlo tak, že jsem na něho všude čekala, postupně se už trošku nudila, zatímco on hrabal, přebíral a nakupoval. Já jsem vyhrabala krásné staré pohledy a kdo mi pošle svoji adresu, ten jeden dostane :-) A když už jsme byli v tom nakupování, zamířili jsme ještě na městský sobotní trh, obrovská hala plná ryb, zeleniny a všelijakých mořských potvor.
Koupila jsem tam ty olivy, poté co jsme je ochutnali, se Martin vrátil a koupil jich asi kilo, byly fakt úžasné. Načež jsme se vším tím nákupem a rozvernou náladou došli na pláž, kde jsme udělali piknik. Všimněte si uprostřed krásných, vlastnoručně mnou vyrobených řízků (babi!!).

Abychom taky něco sestudovali vrátili jsme se do Coimbry, po cestě z nádraží potkali Rolanda, který šel zrovna na svoji rozlučku, odjížděl. Takže opět změna plánu, kafe s Rolandem, snědli jsme většinu těch oliv, dorazili další Němci a hovor plynul, takže jsem se pak honem rychle utrhla, že už se tedy jdu učit. Roland vlevo, vpravo Johannes.

Doma jsem přečetla alespoň jednu kapitolu, trošku ukolíbala svědomí a vyrazila na plánovanou oslavu Katčiných narozenin. Vyklubala se z toho festa roku, jedlo a pilo se značně (já s rezervou, podvádím :-), po jižansku zpívalo, křičelo a vyprávělo. Je skvělé pozorovat, jak českoněmecká půlka stolu povídá a způsobně jí, zatímco italskobrazilskoportugalská pije, drobí, rozlévá, vykřikuje, zpívá, zase pije a zpívá o to víc. Hráli jsme tu skvělou hru, kdy vám celý stůl zpívá, dupe, tleská a vy musíte vypít to, co máte zrovna ve sklenici do dna. Dělá se to tak, že vám někdo za zády dolije plnou a pak zazpívá. Já jsem podváděla, dolívala si jen malounko, ale stejně jsem pila minimálně třikrát até o fim, do dna. Jednou za sebe, jednou za Čechy a jednou za holky.. No - po přesunu (vše ve válečném líčení - festa byla ve znamení brazilských indiánů) do shots baru jsem zjistila, že už mám asi dost a odebrala se k domovu, což má za následek, že mi dneska není špatně, jsem vyspalá, mám telefon, doklady i bundu, což se o všech účastnících říct rozhodně nedá. Fotky z festy, včetně mojí maličkosti ve válečném líčení, zase příště.
Até o fim!