Ještě jednou o změnách

Vím, že jsem slíbila reportáž z výletu. Ale události dnů minulých mě nutí se ještě jednou vrátit k změnám, které se tu se mnou (nejen) udály a rozvést některé podrobněji.
Začnu příhodou, kterou mi vyprávěl Mirek: "Včera tady byla Luciina ségra a celý večer hrála na kytaru a krásně zpívala, bylo to výborný. Být to Portugalka, tak jí půjdu dát pusu, jak se mi to líbilo. Jenže je to Češka, tak jsem jí tak poplácal po rameni.."
Bývala jsem netýkavka. Nezapomenu na příhodu, kdy se na mě kdysi snažil na ulici sáhnout spolužák František a já jsem se tak lekla, že jsem s řevem uskočila do silnice.. Tady? Při běžném školním dni - jdu na oběd, potkám Naiaru a Maryelle, pusu a pusu, pak sedíme u oběda, Mary říká: ty jsi dneska nějaká smutná a rozcuchá mi vlasy a dá si hlavu ke mě na rameno, aby mi nebylo tak smutno. Pak nás uvidí nějaký jejich Brazilský kamarád, Naiara mě představí - mlask a mlask. Pak se zvednu a jdu do školy, cestou potkám Češku Natálii a taky si dáme pusu, že jsme se už tři dny neviděly. Daleko víc se tu dotýkám lidí, nevadí mi sedět u někoho hodně blízko, je to uvolňující a uvolněné. Krásně je ten rozdíl poznat na nové skupině Erasmáků, co dorazila z Čech na druhý semestr, jsou odtažití a strašně zrychlení. Calma...
Co se týče portugalštiny, udělala jsem teď obrovský skok. Jak ze mě spadlo zkouškové napětí, tak hlava povolila a pustila spoustu věcí ven. Včera jsem byla ve škole a vykládala jsem Carlosovi o karnevalu (odbočka - to slovo pro karneval je entrudo (čti intrudu), vesnice se jmenuje Paradela da Cortica) a najednou jsem si všimla, že všichni ztichli a poslouchají a pak někdo říkal - vždyť ty už mluvíš jako my. A dneska jsem se učila s Giannou vyrábět tortillu (jen si to představte - malá černovlasá Řekyně, jejímž rodným jazykem je němčina, učí velkou světlovlasou Češku vařit španělskou tortillu, domlouvají se portugalsky) a mluvily jsme celou dobu jen portugalsky. Osmažíš, přidáš, zamíchej mi to, prosímtě.. Začínají se mi konečně potkávat dvě linky - jedna: to, co chci říct a druhá: to, co umím říct. Můžu už s někým mluvit a vyjadřovat se a nejen produkovat holé věty složené ze 4 slov, kde se vše podstatné musí vyjádřit gestem nebo telepaticky poslat přímo do hlavy.
A protože mi vyčítáte, že na mých fotkách nejsou lidi, tak přidávám fotku z večera, kdy se loučil Marek a odtajňuji svoji identitu - Ofélie je ta, co sedí v koutku, přímo za basou s pivem :-)