Nečekaně volné dopoledne, tak jsem vyrazila do knihovny vrátit knížky, tam bylo narozdíl od venkovní Sibiře teplo, ticho a útulno, ještě předtím jsem se stavila ve městě na snídani, to je taky neobvyklá lábuž, normálně snídám jednou nohou ještě v posteli a druhou už netrpělivě podupávající před dveřma. A teď se tu kochám úlovkama, listuju si, do uší mi hraje Rozinka Murphyová (už zase už zase už zase) a plánuju, tolik plánů a jen jedna hlava.
A jsou Velikonoce, zvony už jsou asi v Římě a já tu dřepím v Práglu, měla bych jet za mámou, ale představa, že v tomhle počasí absolvuju celou tu cestu, mě natolik netěší, že budu asi odpoledne tiško sedět na koleji a vynalézat teleport. Any idea?
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
2 komentáře:
Ofelie,napiš něco /konkrétnějšího/ ze života adeptky na doktora, nějak mi chybí příběhy a la z portugalska... ahoj pavel
Já bych ráda, ale nemůžu! Až se trošku uklidní hladina. Nezapomeň, že blogovací Ofélie žije někde jako skutečná osoba :) ale ne, fakt, dám se dokupy, totiž já toho pořád zažívám strašnou spoustu, zrovna dneska by bylo historek, všechny sprostý až hrůza. Howgh.
Okomentovat