Noc

Včerejší příspěvek zní možná trochu smutně, ale já mám náladu dobrou a věci se celkem vedou, to jen moje myšlenky se toulají někde po horách. Dnešní malá noční chvilka, kdy jsem nemohla spát, seděla si s grogem v křesle, myslela na ty, kteří taky nespí, nebo taky pijí někdy sami-samy. Krásné ticho v nočním domě, sáhla jsem po Pessoově Knize neklidu, co teď vyšla v novém vydání a co se nedá číst najednou a otevřela na tomhle místě:

Hodiny vzadu v domě - zcela pustém, jelikož všichni spí - zvolna upouštějí čtverý jasný zvuk čtyř hodin ráno. Ještě nespím, ani nedoufám, že usnu. Aniž by mi co zaměstnávalo mysl a bránilo mi tak ve spánku, nebo aniž by mi co tížilo tělo a tím mě zneklidňovalo, ležím ve stínu, který se v nejasném měsíčním svitu pouličních luceren zdá ještě opuštěnější, v umrtveném tichu svého cizího těla. Nedokážu myslet, jak se mi chce spát; ani nedokážu cítit, jak nemůžu usnout.
Všechno kolem mě je nahý, abstraktní vesmír, složený z nočních záporů. Dělím se mezi únavu a neklid a pocitem těla se nakonec dotknu jakéhosi metafyzického poznání tajemství věcí. Občas mi ochabne duše, a to pak se m beztvaré detaily každodenního života vznášejí na povrchu vědomí a já na té hladině nespavosti dělám účetní zápisy. Jindy se vytrhnu z polospánku, v němž jsem ustrnul, a nejasné obrazy nechtěně poetického zbarvení defilují v nehlučné podívané před mou nepozorností. Mám jen přivřené oči. Zastřený pohled mi vroubí světlo přicházející z dálky; jsou to pouliční světla rozsvícená dole v opuštěných koutech ulice.
Ustat, spát, nahradit tohle přerušované vědomí čímsi lepším, melancholickým, šeptem sdělovaným někomu, kdo by mě neznal!... Ustat, plynout s proudem, s přílivem a odlivem širého moře na březích rýsujících se v noci, v níž by se doopravdy spalo!...

Fernando Pessoa - Kniha neklidu (výběr a překlad Pavla Lidmilová)

A seděla jsem s bosýma nohama, opojená tímhle textem, který si mě v tmavé noci našel a kterému jsem snad na malý okamžik rozuměla, a to kouzlo je už asi pryč.