Včera už jsem měla skoro boty na nohou, ale padl na mě hlad a lenora a z běhání nebylo nic. Dnes jsem se vracela odpoledne domů a nějak na mě padaly splíny, ploužila jsem se k baráku a napadlo mě, že je takovej pěknej vzduch a že by to možná šlo, tak jsem jen hodila baťoh do kouta, rychle se převlíkla, než si to rozmyslím a vyběhla. První dvě minuty to šlo, myšlenky namachrované (cha, ještě jsem to nezapomněla, nevím, kde je jako problém) a pak to začalo. Každých 10 sekund mě bolela jiná část těla, nohy jsem spíš tahala za sebou, připadalo mi, že jsem si měla vzít radši čepici bez bambulí, neboť ty váží snad deset kilo a vůbec je neunesu.. Když tenhle stav začal dozrávat k tomu, že snad zastavím, ozvalo se vedle mě veselým hláskem: "Ahoj, co jdeš?" Taková menší světlovlasá slečna, ani nebyla zadýchaná.. Tak jsem jí (to už jsem měla mžitky před očima) postupně přiznávala, že jsem po dlouhé době zase vyběhla a vlastně už nemůžu a snažila se držet krok. Ve chvíli, kdy jsme si vzájemně vyprávěly o triatlonu, se začal hlásit o slovo segedínský guláš, který jsem měla k obědu (a zalila ho kafem a zajedla dortíkem), ale bylo mi trapné se před ní poblít, tak jsem ho vší silou držela v žaludku a snažila se ztratit někde v houští. Nakonec se mi podařilo věnovat jí telefonní číslo, domluvit se na příště, odpojit se a donést guláš v pořádku zpátky domů. To byly teda těžce vydřené endorfiny!
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
3 komentáře:
blááázinku :-)
no tááák, tak to má být, já vím, je to těžké, ale když se člověk odhodlá, tak už je to většinou bezvadný, já to znám, tkaničky jsou těžký, rýma je hrozná, fouká vítr, je kluzko, dech se krátí, že bych to došel, nebo dokonce dojel, no doběhnout je to nejlepší, jsi jednička
-->3cop: to je komentář! jsem ráda, že v tom boji nejsem sama :-)
Okomentovat